SLAVÍNMyšlenka společné hrobky zemřelých osobností české literatury - panteonu - se uskutečnila až koncem 80. let 19. století, kdy na její zřízení věnoval z vlasteneckých pohnutek potřebné prostředky Petr Fischer, obchodník dřívím a svého času starosta města Smíchova. Pro Slavín byl vybrán hřbitov na Vyšehradě, opředeném nejstaršími českými pověstmi a slávou dávného sídla knížecího a královského. Hřbitov, rozšiřovaný od 60. let, se postupně stával národním pohřebištěm. Byl i výtvarně dotvořen novorenesančními arkádami po třech stranách svého obvodu. Zasloužil se o to též vlastenecky cítící kněz, kanovník Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě Mikuláš Karlach. Hrobka Slavín zaujala na hřbitově dominantní polohu.
Slavín byl postaven v letech 1889 až 1893 a Petr Fischer jej věnovací listinou odevzdal Svatoboru do věčné péče a užívání. Architektem hrobky byl Antonín Wiehl, žák a následovník největšího českého architekta 19. století Josefa Zítka.
Po stranách pomníku jsou dvě sochy, představující po levé straně „Vlast truchlící“ a po pravé straně „Vlast vítěznou“. Jejich tvůrcem je Josef Mauder. Na přední staně pomníku jsou tři tabule se jmény prvních 15 osobností pochovaných ve Slavíně. První byl básník Julius Zeyer (1901), od nějž pocházejí i verše na soklech postranních soch: „Svých synů prach vlast, truchlíc, zemi vrací“ „Jich skutky, jásajíc, po věky lidstvu hlásá“ Nad tabulemi se jmény je napsáno moto Slavína, převzaté z textu Fischerovy věnovací listiny: „Ač zemřeli - ještě mluví“. Plošinu lemuje stěna s dalšími 36 jmény, kterými je zcela zaplněna. Na obou koncích stěny jsou pilíře s kamennými vázami. Na schodišti je umístěn kamenný katafalk, na němž se vystavovaly schránky s ostatky (rakve, urny) při pohřebním obřadu před uložením do krypty - anebo i do jiného hrobu na tomto hřbitově. Na katafalku je vztyčen bronzový kříž s Ukřižovaným, ulitý podle modelu od sochaře Václava Levého.
Díky velikému daru Pojišťovací banky Slavie mohly být podlaha a stěny krypty obloženy mramorovými deskami a strop barevnou mozaikou. Do té doby byly jen pohřební kobky uzavřeny deskami z leštěné černé švédské žuly se jmény pochovaných. Rekonstrukci podle původních Wiehlových plánů řídil další významný český architekt Josef Fanta, jenž citlivě dotvořil nové stavební prvky (okno) a uměleckořemeslné bronzové prvky (dveře, lampy s věčným světlem, skoby a knoflíky na zavěšování věnců atd.). Na vlysu pod stropní mozaikou je epitaf, jehož autorem je spisovatel František Táborský: „Svědomí ustlalo nám tu klidně, ač chtěli jsme víc, než jsme zmohli. Kéž tak i vám, co přijdete po nás a lidskosti chrám vystavíte výš!“ Slavín byl ve vlastnictví Svatoboru až do přerušení činnosti v roce 1970. Po celou tuto dobu Svatobor pečoval o jeho udržování a drobné opravy. Po roce 1970 přešel Slavín do vlastnictví státu a do správy Pohřební služby hl. města Prahy. Roku 1992 byl zákonem převeden z majetku státu do majetku obce - hl. města Prahy. To už byl od r. 1967 zapsán v seznamu nemovitých kulturních památek pod vlastním evidenčním číslem v rámci národní kulturní památky Vyšehrad. Přesto však střídavě nedostatek buď rozpočtových prostředků, nebo stavebních kapacit přivodil téměř havarijní stav hrobky, vystavené škodlivým vlivům ovzduší a pronikání vlhkosti poškozenou izolací krypty; zamýšlená a kolem r. 1983 započatá rekonstrukce nebyla dokončena. Svatobor po svém obnovení roku 1990 usiloval o záchranu Slavína, k němuž cítil morální závazek, ale majetkoprávní vztah k němu, jenž by k tomu Svatobor opravňoval, byl vyřešen až v lednu 1997: Slavín zůstává i napříště ve vlastnictví hl. města Prahy, ale Svatoboru byl smluvně svěřen na 99 let do užívání a správy. Pohřby do Slavína se uskutečňovaly (nebylo-li námitek pozůstalých, pokud existovali) zpravidla na žádost význačných kulturních a vědeckých institucí, např. spolků spisovatelských, výtvarných umělců, architektů, Akademie věd apod., s níž se obracely na Svatobor. Ředitelství Svatoboru dávalo souhlas, po kladném stanovisku vyšehradské kapituly, která se k zamýšlenému pohřbu vyjadřovala ze svého hlediska konfesijního: v celém areálu hřbitova, jako kapitulního, římskokatolického, totiž byly umožňovány jen pohřby do země (v rakvích) a přihlíželo se i k osobní konfesi zemřelého. Po převedení hřbitova (i Slavína) do správy a vlastnictví státu, resp. obce toto omezení pominulo a shodně s obecným trendem nabývaly převahy pohřby s následným ukládáním uren. Také rozhodování o pohřbech do Slavína přešlo na státní orgán, konkrétně na jistý odbor ministerstva kultury. Od poloviny 60. let se sem ukládaly ostatky, až na nečetné výjimky, v urnách. Tím se zvětšila kapacita hrobky (jedna kobka, původně pro jednu rakev, pojme několik uren). Nyní (2010) zůstává prázdná poslední pohřební kobka. Současně s rekonstrukcí byla stanovena pravidla pro užívání a správu Slavína. Podle věnovací listiny byl Slavín předurčen k ukládání nejpřednějších, o vzdělanost, pokrok a blahobyt drahého národa českého vynikajícím způsobem zasloužilých mužů. V plném souladu s tím byl postupně opuštěn usus z počátečního období - pochovávání pouze literátů, a pohřbením do Slavína byly vyzdviženy zásluhy tvůrců ze všech odvětví kultury, tedy i malířů, sochařů, architektů, hudebních virtuosů, herců a pěvců, i v oborech vědy a techniky - lingvistů, historiků, je zde i vynikající národohospodář a technik - vynálezce. Zasloužilost byla přirozeně vztahována i na ženy. Ve Slavíně jsou pochováni ... (stav 2010) Zatím posledním pohřbem bylo uložení ostatků skladatele Oskara Nedbala (zemř. 1930), přenesených ze hřbitova v chorvatském Záhřebu (2006). Ve Slavíně nejsou pochovávány osobnosti politického a veřejného života, pokud by toto bylo jejich dominantní charakteristikou. Ani do budoucna se o tom neuvažuje. [ Hlavní stránka ] |
Krypta, v níž jsou 44 pohřební kobky, je kryta plošinou, k níž
vede po celé šíří žulové schodiště s balustrádovým zábradlím. Uprostřed
plošiny se zvedá ústřední pomník, na jehož vrcholu je sarkofág, nad nímž se
sklání alegorická okřídlená postava „Génia vlasti“.
Roku 1908, v souvislosti s opravami vad způsobených pronikající
vlhkostí, vypracoval A. Wiehl návrh uměleckého dotvoření krypty, který však byl
pro nedostatek prostředků proveden až roku 1929.