Český průvodce hřbitovem

English Deutsch Français

     Vyšehradský hřbitov je jednou z dominantních součástí Národní kulturní památky Vyšehrad. Je zde mimořádné soustředění hrobů význačných osobností, jež se ve své době zasloužily o rozvoj české kultury, vzdělanosti, národního sebeurčení, státní samostatnosti.

     Až do počátku 60. let 19. století zaujímal tento hřbitov jen malou plochu v bezprostředním okolí kostela sv. Petra a Pavla. Tehdy došlo k politickému uvolnění po pádu absolutistického režimu, jenž v zemi vládl po porážce revolučního hnutí roku 1848 a nastal bouřlivý rozvoj národního uvědomění. Jedním z jeho projevů byla touha vytvořit společné pohřebiště těch, kteří se o národní obrození nejvíce zasloužili, podobně jako již měly taková místa jiné velké evropské národy.

     Tato myšlenka vznikla ve vlasteneckém spolku Svatobor, jejž založil Otec národa, historik František Palacký roku 1862. Po úvahách nad výběrem nejvhodnějšího a nejdůstojnějšího místa byl nakonec zvolen Vyšehrad, kam se umísťovaly nejstarší české pověsti, jež byly živnou silou české historie, popisované v nejstarších kronikách. Od románských dob pak byl historicky doloženým sídlem českých knížat a králů. Jeden z nejslavnějších, český král a římský císař Karel IV. proto určil toto místo i pro zahajovací obřad českého korunovačního ceremoniálu.

     Zpočátku zde byly zřizovány jen jednotlivé pomníky; první byl postaven nad hrobem spisovatele, knihovníka a archiváře Vácslava Hanky nedaleko od hlavního vchodu na hřbitov. Na jeho vrcholu je symbol Svatoboru: tři ruce držící kruh, jako znamení spolkového hesla: Pomáhej! - Osvěcuj! - Pamatuj! Zásluhou a přičiněním českého vlasteneckého kněze, probošta Vyšehradské kapituly Václava Štulce byl dosavadní hřbitůvek postupně rozšiřován, až koncem 19. století dosáhl dnešní rozlohy. Současně s probíhající přestavbou kapitulního chrámu v novogotickém slohu nabyl i hřbitov dokonalé výtvarné podoby: polovinu jeho obvodu obepnuly novorenesanční arkády s výstavnými hrobkami a roku 1893 byla dokončena i dominanta celého hřbitova, hrobka Slavín. Tvůrcem arkád a Slavína byl Antonín Wiehl, žák a následovník největšího českého architekta 19. století (mj. Národního divadla) Josefa Zítka. - Vybudování Slavína umožnil velkolepý dar vlastenecky smýšlejícího podnikatele a starosty města Smíchova Petra Fischera, který jej svěřil věnovací listinou do vlastnictví a péče Svatoboru - ideového původce této stavby.

     V průběhu času pak pojmenování Slavín začalo být v obecném povědomí vztahováno na celý Vyšehradský hřbitov. I když to je věcně nesprávné, vysvětlení tohoto významového posunu zní dost logicky: Hrobka Slavín symbolizuje celé toto svaté pole, kde mezi tisíci těch, kdož věnovali svůj život rodině, řemeslu, úřadu a službě nejbližším spoluobčanům, odpočívají i stovky lidí, kteří vynikli nad své okolí svou záslužnou činností pro celou společnost, pro národ a vlast ve všech oborech kultury, vědy a hospodářství, v duchovní službě, v tělesné kultuře, ve správě veřejných věcí, politice, i ženy a muži, zapsaní do naší paměti svým osudem obětí válek a perzekucí. Nad jejich hroby se zvedá architektura Slavína jako společný pomník těch, bez jejichž přínosu by přítomnost našeho národa neměla svou současnou tvář, úroveň kultury a vzdělanosti.

     Třebaže tento hřbitov není rozlehlý, každý příchozí zpravidla poprvé projde jen po hlavních cestách, aby nalezl jména jemu známá nebo povědomá a poddal se citovému působení zdejší architektury a celkové nálady. Teprve při opakovaných návštěvách vstupuje i na postranní cestičky a kromě jmen zemřelých začíná více vnímat také výtvarnou podobu mnohých náhrobků, jež jsou opravdovou galerií sepulkrální (hřbitovní) plastiky 19. a 20. století, s pozůstatky i z dob dřívějších. Je to přitažlivé, objevitelské putování na řadu dnů. Mnohým se však nepoštěstí přicházet sem znovu a znovu; návštěvníci ze vzdálených konců vlasti nebo z ciziny spatří toto místo třeba jen jednou v životě.

     Právě posledně jmenovaným je určen tento průvodce, aby je seznámil s tím, co by v žádném případě neměli opomenout. Ostatním pomohou jiné, podrobnější publikace, ať dosavadní, tak ty, které budou stále znovu vycházet a obsáhnou vždy ten nejnovější stav. Neboť Vyšehradský hřbitov není nějakým muzeem s ukončenou historií, jako je tomu třeba u Malostranského hřbitova nebo u nejstarších oddělení Olšanských hřbitovů, kde bylo pohřbívání ukončeno. Čas od času přichází smutná chvíle, kdy je do půdy vyšehradského svatého pole opět ukládán někdo, kdo nás navždy opustil, a zůstal nesmrtelný už jen svým dílem a světlou památkou, kterou po sobě zanechal.

     Ještě něco si povězme: Vyšehradský hřbitov a Slavín nejsou výlučným pohřebištěm všech význačných mužů a žen, kteří nejvíc utkvěli v paměti národa a veřejnosti. Mnozí, podle vlastní poslední vůle či přání rodiny, odpočívají někdy ve svém rodišti, jindy v místě, kde převážně působili a zemřeli. I v Praze samé jsou pochováni na řadě jiných míst, zejména na Olšanech či na Vinohradském hřbitově. Dalo by se uvést mnoho příkladů, ale to by bylo nad rámec těchto stránek. Nebudeme se tím proto zabývat a seznámíme se jen s tím výběrem z naší historie, který nám poskytuje procházka po Vyšehradském hřbitově.

o

     Na Vyšehrad zavítají denně, od jara do jara, stovky návštěvníků ze všech konců vlasti a světadílů. Ti poslední mnohdy nemají dost času na rozsáhlou prohlídku, a proto především vyhledávají jen nejznámější jména, s nimiž se již doma setkali. Nejčastějším kulturním pojítkem cizinců k naší zemi je hudba, a tak jejich první cesta obvykle vede k hrobu Antonína Dvořáka. Zejména občané Spojených států ho namnoze považují i za zakladatele své národní hudby; jeden motiv z jeho 9. symfonie e-moll Z nového světa (Largo) je dokonce státní hymnou státu Iowa. Také hudbu Bedřicha Smetany mnozí dobře znají, od Evropy po Japonsko. Z literátů je hostům, nejen z anglické jazykové oblasti, znám Karel Čapek. - Nehledají-li z vlastní zvídavosti více jmen, nehoršeme se na ně; naše vědomosti o jejich rodácích by možná často nebyly o mnoho lepší.

     Jednu častou otázku cizinců však zodpovězme hned: Chtějí vědět, kde je pochován spisovatel Franz Kafka, neboť v turistických prospektech je jim často představován jako jeden z nejpřednějších reprezentantů pražské kultury, a zaváhají, když se setkají se jménem Kafka nadepsaným na Slavíně. Nuže - jde jen o shodu jmen. Franz Kafka je - podle svého vyznání - pochován na novém židovském hřbitově v sousedství Olšan, zatímco ve Slavíně leží sochař Bohumil Kafka. (Aspoň jedno jeho dílo je jistě známo: Je jím největší jezdecká socha na světě, která na vrchu Vítkov nad Prahou zpodobuje slavného českého vojevůdce z husitských válek v první polovině 15. století Jana Žižku.)

     Na úvod bylo už jistě řečeno vše podstatné, proto se vydejme na hřbitov, navštívit hroby těch mnohých, kdož jsou známi každému Čechu a Slovákovi. Dejme tomu, že na hřbitov nevstoupíme hlavní branou vedle průčelí kapitulního chrámu sv. Petra a Pavla, ale východní brankou, na niž zpravidla narazíme nejdřív, přicházíme-li od stanice metra Vyšehrad či z parkoviště turistického auto-busu před renesanční Táborskou branou někdejší barokní pevnosti.

     Přímo proti brance je černý leštěný žulový náhrobek Jana Nerudy (1834-1891), autora Povídek malostranských, Písní kosmických, Hřbitovního kvítí a mnoha fejetonů a cestopisných črt. Byl nejaktivnějším členem literární skupiny, která podle názvu almanachu na r. 1858 "Máj" (jímž se přihlásila k odkazu K. H. Máchy) vstoupila do dějin české literatury jako "družina májová". (Cizincům je toto jméno povědomé, ačkoli asi sotva znají jeho dílo, neboť bylo překládáno jen zřídka a ve zlomcích. To však není náhoda, a tu je vysvětlení: Chilský básník Ricardo Eliecer Neftali Reyes y Basualto /1904-1973/ byl tak hluboce zaujat jeho povídkami, že začal už od svých 17 let psát pod pseudonymem - Pablo Neruda… V roce 1971 se tento světoznámý básník stal nositelem Nobelovy ceny za literaturu.)

     Vedle Nerudova hrobu, pod náhrobkem od Josefa Fanty je pochován Josef Václav Frič (1829-1890), revolucionář z roku 1848 a Nerudův souputník ze spisovatelské "družiny májové" a jeho syn Josef Jan Frič (1861-1945), botanik a zakladatel hvězdárny v Ondřejově. Hned vedle nepřehlédneme portrét "pootavského slavíka", básníka Adolfa Heyduka (1835-1893), dalšího z "májovců". - Přímo naproti je hrob největší české spisovatelky 19. století Boženy Němcové (1820-1862), jeden z prvních na vznikajícím národním hřbitově. Na pomníku z r. 1869 je medailon spisovatelčin a reliéfní plaketa s výjevem z Babičky. Vytvořili je bratři Václav a Tomáš Seidanové, nápis předkreslil Josef Mánes. - Za ohybem cesty při jižní hřbitovní zdi je po pravé ruce busta malíře a grafika Maxe Švabinského (1873-1962) a vedle hrob sochaře Karla Pokorného (1891-1962). Z jeho prací si připomeňme pražské pomníky Aloise Jiráska a Boženy Němcové, jež najdeme nedaleko sebe na březích Vltavy. Na konci této cesty po levé straně je pochován malíř Karel Purkyně (1834-1868), syn vědce Jana Ev. Purkyněho (jeho náhrobek uvidíme později). V témž hrobě je pochován nestor českých sochařů 19. století Václav Levý (1820-1870). Se dvěma jeho pracemi, byť v kopii, se setkáváme přímo na tomto hřbitově: je to jednak socha sv. Jakuba nad jeho hrobem, kterou Levý vytvořil za pobytu v Římě pro kostel v Poličce, a její kopie zde je od B. O. Seelinga (1850-1895 - jeho hrob s vlastní sochou Madony jsme míjeli v sousedství A. Heyduka), jednak bronzová plastika Ukřižovaného (tu teprve uvidíme na menze na schodišti Slavína), kterou podle modelu V. Levého ulil do kovu V. Mašek. - Téměř naproti V. Levému nás ještě upoutá socha ženské postavy, vlastní práce sochaře Břetislava Bendy (1904-1980), kterému ji na hrob dal postavit jeho syn.

     Přejdeme nyní krátkou cestou kolem kostelního závěru k nejbližší cestě, jež nás zavede zpět do míst, kde naše procházka začala.

     Na pravém nároží je mohutný secesní náhrobek rodiny Jeřábkovy. Pomník navrhl Josef Fanta, socha Ukřižování je od Ladislava Šalouna (ještě se s nimi na tomto hřbitově několikrát setkáme).

     Vedle tohoto náhrobku, ale již na vybrané cestě, čteme jméno architekta Josefa Mockera (1835-1899). Tvořil převážně ve slohu nové gotiky v puristické podobě, neovlivněné jinými slohy, a stejně tak přistupoval k restaurování původních gotických staveb. V Praze postavil dva nové kostely: sv. Prokopa na Žižkově a sv. Ludmily na Vinohradech a restauroval řadu dalších - sv. Štěpána, sv. Apolináře, sv. Jindřicha včetně sousední věže aj., nově zastřešil Prašnou bránu. (Z mimopražských prací připomeňme tu největší - regotizaci Karlštejna.) Nejvýznamnějšími rekonstrukcemi, které po sobě zanechal v Praze, jsou dostavba Svatovítské katedrály (po jeho smrti ji dokončil Kamil Hilbert) a novogotická přestavba barokního (i když původně gotického) kostela sv. Petra a Pavla zde na Vyšehradě.

     Pokročíme dál. Asi uprostřed po pravé straně je mohutný žulový náhrobek, na němž dva medailony zpodobují bratry Jana Svatopluka a Karla Bořivoje Presla (1791-1849 a 1794-1852). Latinský nápis pod nimi praví: Spojeni pouty bratrství jak rodem, tak ve vědách. Oba byli profesory pražské univerzity. Byli nadšenými vlastenci a všechny jejich snahy směřovaly k povznesení českého národa, a to na poli české vědy. Jan Svatopluk byl botanik světového jména, Karel Bořivoj kromě botaniky byl i badatelem v oboru systematiky. To byl také jeho vklad do jejich stěžejního společného díla Flora bohemica (Květena česká, 1820). Spis byl napsán latinsky, ale všech asi 1500 názvů rostlin mělo přiřazeny české názvy, vytvořené - pokud neměly tradované české jméno - přenosem z jiných slovanských jazyků. Jejich úprava byla natolik ústrojná, že si vůbec neuvědomujeme, že jde o slova přejatá a cítíme je jako slova odedávna původní, česká. Stejně záslužnou práci oba vykonali jako tvůrci české vědecké terminologie i v zoologii a mineralogii.

     Povšimněme si bílého náhrobku napravo od hrobky bratří Preslů: Zašlý, sotva čitelný nápis praví, že zde leží žena, jejíž jméno si přečteme na první straně Babičky: "Vysokorodé Paní, Paní Eleonoře hraběnce z Kounic, rozené hraběnce Voračické z Paběnic, paní řádu hvězdokřížového, členu mnohých dobročinných ústavů atd. ve vší úctě věnuje Božena Němcová."

     Na protější straně je rozsáhlý hrob pražských příslušníků řádu Tovaryšstva Ježíšova (jezuitů). Raně barokní kovový kříž pochází ze zrušeného Malostranského hřbitova. - O něco dále jsou hroby tří kněží, kteří se zapsali do historie především jako literáti: Boleslav Jablonský, vlastním jménem Eugen Tupý (1813-1881) pod sochou Ukřižovaného od Čeňka Vosmíka, Václav Beneš Třebízský (1849-1884) pod sochou Žal od Frant. Bílka a František Doucha (1810-1884). K jejich dílům se naše uspěchaná doba již nevrací, jsou už sotva známá a nejsou ani vydávána, ale jejich význam byl ve své době mimořádný. Byli vlastenci, jimž záleželo na povznesení národní vzdělanosti, na posilování kladných lidských hodnot, na poskytování četby, jež podporuje obecnou morálku a povzbuzuje k následování. - Jablonský byl obrozenský básník milostné lyriky, v níž se prolínala symbolika náboženská a erotická. Podle Fričových Pamětí právě tím se stal - spolu s Máchou, Langrem a Nebeským - "heslem" odbojné mládeže 40. let. O hloubce jeho citů svědčí na tehdejší dobu velmi smělý a odvážný výrok: "Jsem nejprv Čech, pak katolík, neboť dříve jsem se narodil, a pak mne teprv křtili!" V mládí byl též redaktorem Květů a ochotnickým hercem v Tylově skupině. Když zemřel v polském Krakově, Svatobor inicioval a s přispěním Vojty Náprstka uhradil přenesení jeho ostatků do vlasti. - Václav Beneš, který ke svému příjmení připojil jméno svého rodiště nedaleko Slaného, ve svých povídkách připomínal utrpení národa, ale i jeho snahy obranné od dávnověku po rok 1848 a v popisovaných dějích projevoval výraznou demokra-tičnost. Ač katolický kněz, vysoko hodnotil dobu husitskou, kdy "lid s cepy si uhájil volnost svědomí a svobodu politickou". Ve svém nejlepším románu Bludné duše vylíčil s obdivem a sympatiemi výbuch živelného lidového odporu proti útisku v selských bouřích 18. století a vřele též obhajoval revoluční hnutí roku 1848, jež spojoval s husitskými tradicemi. - Doucha se počtem knižních publikací a rozsahem časopiseckých příspěvků řadí k nejproduktivnějším autorům 19. století. Mimo svou vlastní literární tvorbu proslul jako překladatel (ovládal 14 jazyků) a českému čtenáři přiblížil Shakespeara, Byrona, Danta, Puškina, Mickiewicze, Dumase a řadu dalších světových autorů. Zpracoval cennou bibliografickou registraci české literatury a sestavil Knihopisný slovník československý (takto!) za období 1774-1864. A ještě jednu zásluhu má: Vyvíjel významnou buditelskou činnost mezi Lužickými Srby a všestranně pomáhal tomuto národu v pruském sevření k jeho obrození.

     Ocitli jsme se znovu nedaleko vstupní branky. Než se vydáme ke Slavínu, pokročíme ještě zpět několik kroků. Stojí tam náhrobek sochaře a medailéra Otakara Španiela (1881-1955), na němž je jeho vlastní práce - motiv ženské hlavy. Na náhrobku ještě zaujme dřevěný kříž, jaký známe z obrázků hromad-ných vojenských hřbitovů; i na tomto je francouzská trikolora a francouzská slova: "Padl na poli cti". Je to symbolická upomínka na sochařova syna Ivana, jenž jako šestadvacetiletý položil život na západní frontě druhé světové války.

     V řadě hrobek při hřbitovní zdi si připomeneme muže, jenž svým darem umožnil postavit Slavín, Petra Fischera (1809-1892). Někdejší lesní hospodář evropského rozhledu, později velkoobchodník dřívím, jež připlouvalo ve vorech do Prahy a posléze i starosta tehdy samostatného Smíchova, byl přátelsky spjat s vyšehradským proboštem Mikulášem Karlachem a oba s okruhem činovníků Svatoboru. Odtud vzešlo Fischerovo rozhodnutí podpořit ideu českého panteo-nu, kterou svým velkorysým činem umožnil uskutečnit. Již na počátku stavby napsal věnovací listinu, kterou svěřil Slavín do věčné péče a užívání spolku Svatobor. Slova na vrcholu Slavína - Ač zemřeli, ještě mluví - jsou citací z této listiny. Sám se však dokončení stavby nedožil; zemřel rok před ním.

     Naproti je hrob Bedřicha Smetany (1824-1884). Není zajisté třeba více slov poučení o tomto tvůrci české moderní hudby, jehož si zde každoročně ve výroční den smrti 12. května připomíná široká veřejnost na začátku festivalu Pražské jaro, tradičně zahajovaného jeho cyklem Má vlast. - B. Smetana měl být (jak dosvědčuje kniha zemřelých u sv. Apolináře) původně pohřben do hrobu jeho první ženy Kateřiny na Olšanech. Na zásah smutečního výboru Umělecké besedy však byl pohřeb odložen o den a konal se na Vyšehradě, po mohutném pohřebním průvodu z Týnského chrámu kolem Národního divadla. (Místa posledního odpočinku Smetanových nejbližších jsou dost rozptýlená. Ještě dnes si na tomto hřbitově všimneme hrobu jeho dcery Žofie Schwarzové /1853-1902/. To u ní a jejího muže,v jabkenické myslivně Smetana často pobýval a byl tam šťasten. Její matka, Smetanova první žena Kateřina roz. Kolářová /1827-1859/ je, jak bylo poznamenáno, pochována na Olšanech spolu s dcerou Bedřiškou /1851-1855/. Další dvě dcerušky z tohoto manželství zemřely jako nemluvňátka: Gabriela /1852-54/ a Kateřina /1855-56/, bez vlastního hrobu. Druhá žena Bettina roz. Ferdinandiová /1840-1908/ a dcera Zdenka provdaná Heydušková /1861-1936/ jsou pochovány v Luhačovicích.)

     Před další cestou ještě dohlédneme na začátek postranních cestiček za Fantovým obeliskem na Smetanově hrobě: Pod symbolickou plastikou od Olbrama Zoubka je pochován ekolog a politik Josef Vavroušek (1944-1995) a jeho dcera, kteří tragicky zahynuli na výpravě do Tater. O tři místa dál leží spisovatel Jiří Mucha (1911-1991), předseda československého PEN-klubu, jenž se ve své prozaické tvorbě zabýval stopami války v mladých lidech, psal eseje o problémech současnosti a biografické studie, věnované životu a dílu jeho otce, malíře a grafika Alfonse Muchy. - O něco dál, ale v bližší řadě označuje bronzová dívčí postava, Zamyšlená od J. Hány, hrob tragicky zemřelé herečky Jany Rybářové (1936-1957), nezapomenutelné romantickými rolemi ve filmech Stříbrný vítr, Legenda o lásce, Labakan ad.

     Nyní je před námi Slavín. O jeho vzniku již byla řeč v úvodu před touto vycházkou a u hrobky jejího nákladníka Petra Fischera. Než se začteme do jmen na něm napsaných, seznámíme se s ním ještě jako s architektonickým dílem.

     Schodiště a ústřední pomník kryjí klenutou kryptu, v níž jsou samotná pohřební místa - kobky pro rakve a urny. Sochy jsou dílem Josefa Maudra: nad sarkofágem na vrcholu se sklání Génius vlasti, po stranách jsou vlevo Vlast truchlící a vpravo Vlast vítězná. Kromě rozdílné polohy těla, odpovídající tomuto pojmenování, je to vyjádřeno i nápisy na jejich podstavcích: Svých velkých synů prach - vlast, truchlíc, zemi vrací a Jich skutky, jásajíc, po věky lidstvu hlásá. Jejich autorem je Julius Zeyer. Nikdo netušil, že on bude první, kdo do této hrobky, dokončené r. 1893, bude r. 1901 pochován. - Na kamennou menzu (oltářní stůl) na schodech byla při pohřbech kladena schránka s ostatky před uložením do krypty nebo jiného hrobu na tomto hřbitově. O původu krucifixu jsme se dověděli už u hrobu Václava Levého.

     V kryptě jsou celkem 44 výklenky na jednotlivé rakve. Každý z nich je zakryt černou žulovou deskou se jménem zemřelého. Zpočátku uzavíraly kryptu dubové plné dveře a její stěny byly jen hladce omítnuté. Roku 1928, k 10. výro-čí republiky, věnovala pojišťovací banka Slavia velkou částku, která umožnila dokončit Slavín podle plánů A. Wiehla, na což prostředky věnované na původní stavbu nestačily. Dostavbu řídil architekt Josef Fanta. Podlaha a stěny byly obloženy černým, šedým a bílým mramorem se zlacenými ornamenty, klenbu stropu pokryla mozaika a byly na něj zavěšeny bronzové pozlacené lampy s věčným světlem, původní dveře byly nahrazeny bronzovými se skleněnou výplní a na protější straně bylo proraženo půlkruhové okno. Dva posledně jmenované prvky umožňovaly nahlédat dovnitř i při zavřených dveřích a vnímat důstojnost tohoto místa. Na vlysu nad hrobkami přibyl společný epitaf: Svědomí ustlalo nám tu klidně, ač chtěli jsme víc, než jsme zmohli. Kéž tak i vám, co přijdete po nás a lidskosti chrám vystavíte výš. Napsal jej spisovatel František Táborský. (Nyní probíhá rekonstrukce, po které bude obnoven popsaný stav a mimoto bude krypta zpřístupňována veřejnosti ve vybrané pamětní dny.)

     Do současné doby bylo do Slavína uloženo 55 mužů a žen. Jejich jména jsou umístěna i vně krypty: 15 na čelní straně ústředního pomníku (počínaje středním sloupcem) a 4 na stejně řešené zadní straně, dále pak 36 na 17 polích ochozové zdi.

     Je nutno si připustit, že jména některých zde nadepsaných většině současníků už mnoho, nebo nic neříkají. Neznamená to, že nebyli hodni pocty být pochováni v této hrobce. Nenávratný odchod každého z nich byl v té chvíli obecně vnímán jako citelná ztráta pro celou společnost, jíž odevzdali - a která od nich s vděkem přijímala - to nejlepší. Tehdy se však nikdy nedalo předpově-dět, co z toho přetrvá beze změny věk další generace, či ještě delší. (To ostatně platí v každé, i přítomné době.) Zásluhy těch dnes pozapomenutých ale přece nejsou o nic menší, jestliže pozdvihli na vyšší úroveň jen své současníky; oni přece byli všichni našimi předky, od kterých jsme my převzali to, co dobrého ti pozapomenutí kdysi vložili do nich.

     Přitahují nás nejznámější jména: Julius Zeyer, Josef V. Sládek, Jaroslav Vrchlický, Josef V. Myslbek, Jan Štursa, Vojtěch Hynais, Ema Destinnová, Alfons Mucha, Jan Kubelík, František Křižík… Snad každému se přitom vybaví báseň, socha, obraz, zvuková nahrávka nebo životopisný román či film, který je dodnes připomíná. Asi to k těmto jménům není docela spravedlivé, ale s ohledem na dobu, která je vymezena naší první vycházce na Vyšehradský hřbitov, opustíme je tentokrát bez obšírnějších připomínek a vyhradíme si na ně některou příští vycházku, kterou věnujeme třeba celou jen tomuto památníku.

     Vydáme se cestou, jež tvoří osu hřbitova. Hned první jméno po pravé stra-ně je známo čtenářům historických románů: Historik Josef Svátek (1835-1897) byl povoláním novinář. V několika pražských denících uveřejňoval své odborné stati dějepisné. Jako historik shromáždil pilnou prací množství objevného mate-riálu z neznámých nebo málo přístupných archivních pramenů. Sebral pověsti o Praze, otiskoval stati z rozmanitých oblastí naší kulturní historie. Čtenáři se opětovně vraceli k jeho atraktivním, vzrušujícícím námětům (Paměti katovské rodiny Mydlářův v Praze ad.), ale bylo mu, ne bez důvodu, vytýkáno, že v lecčems zkresloval smysl české historie, v příkrém protikladu k historické próze Beneše Třebízského i Jiráskově. - V sousedství zaujme nápis na dolní části náhrobku nakladatele Jaroslava Pospíšila (1812-1889): Josef Čapek - hrob v dáli. Malíř, grafik, scénický výtvarník, spisovatel a výtvarný kritik (nar. 1887), starší bratr Karla Čapka, byl 1. září 1939 zatčen gestapem a po celou válku vězněn v koncentračních táborech Dachau, Buchenwald, Sachsenhausen a od 25. února 1945 v Bergen-Belsenu, kde někdy v polovině května podlehl skvrnitému tyfu. Výběr právě tohoto místa pro symbolický hrob byl dán rodinnou příslušností Čapkovy ženy Jarmily r. Pospíšilové (1889-1962); první pochovaný, její děd, je z literárních dějin znám jako nakladatel knih Boženy Němcové, tuhý vyjednavač výše jejích honorářů, ne příliš ohleduplný k její tíživé sociální situaci. - Boženu Němcovou si připomeneme ještě jednou: O šest hrobů dále, na obrubě hrobu, kde je pochována paní C. M. Bechyňová-Leter, je nápis, že je tu pochován i spisovatelčin syn Karel Němec (1839-1901). (Dcera Dora, + 1893 a syn Jaroslav, + 1920, jsou pochováni v hrobě se svou matkou.)

     Na levé straně cesty je hned na začátku náhrobní deska Karla Svolinského (1896-1986), malíře, grafika, ilustrátora knih a scénografa. Proslulé byly jeho jevišťní výpravy Prodané nevěsty a Její pastorkyně; navrhoval gobeliny; jeho vitráže jsou ve Svatovítském chrámu a olomoucký orloj je pokryt jeho mozaikou; věnoval se i volné a užité grafice, navrhoval plakáty, bankovky a je autorem kolem 200 poštovních známek. - Když pro něho byl vybrán tento hrob, prokázali jeho dědici úctu tomu, kdo zde byl pochován doposud a přenesli na nový náhrobní kámen i jeho jméno z původního náhrobku: Josef Lev (1832-1898), a tím zachovali památku na slavného pěvce Prozatímního a Národního divadla.

     Dvojice sousedních hrobů s bronzovými podobiznami od Otakara Španiela patří dvěma mužům, kteří zasvětili život témuž poslání. František Ondříček (1857-1922), jeden z nejproslulejších světových houslistů na přelomu 19. a 20. století, se proslavil svými koncerty po celé Evropě, Rusku a Severní Americe. Vynikl zejména jako interpret Bachových skladeb pro sólové housle a Beethovenových sonát. Jako první přednesl Dvořákův houslový koncert h-moll. Od r. 1909 byl profesorem, pak ředitelem mistrovské školy konzervatoře ve Vídni, po vzniku samostatného Československa ředitelem obdobné školy v Praze. - O generaci starší houslista Ferdinand Laub (1832-1875) byl koncertním mistrem orchestru ve Výmaru a Dvorní opery v Berlíně, poté působil jako pedagog, byl profesorem moskevské konzervatoře. Byl sólovým i komorním hráčem a vynikl zejména jako interpret děl Ludwiga van Beethovena.

     Další dva hroby patří básníkům. Václav Bolemír Nebeský (1818-1882), pocházel ze smíšené česko-německé rodiny v České Lípě, ale po příchodu na studia do Prahy se seznámil s Tylem, Sabinou a Erbenem a ovlivněn jimi a také romantickým dílem Jana Kollára a K. H. Máchy začal psát česky. Ve 40. letech se podílel na živém literárním dění básnickou a kritickou tvorbou. Tehdy, roku 1843, se také seznámil s Boženou Němcovou a byl jí rádcem v uměleckých začátcích. Kromě vlastní básnické tvorby překládal antická dramata a evropský folklór, jako novořecké národní písně či španělské romance. V revolučním roce 1848 se zúčastnil politického života po boku Palackého a Havlíčka. Roku 1851 se stal po Erbenovi sekretářem Národního muzea a redaktorem jeho časopisu. - Vítězslav Nezval (1900-1958) se vyznačoval úžasnou lehkostí tvorby a jakoby nevyčerpatelnými zdroji inspirace. Jeho dílo neobyčejně obohatilo českou poe-zii, prakticky všechny její formy a žánry, především lyrické. Vstoupil do litera-tury jako příslušník poválečné generace, ovlivněné mírovými perspektivami a vizí sociální revoluce. Prošel několika tvůrčími obdobími: Od roku 1922 byl v Devětsilu s Wolkerem a Teigem; v letech 1934 až 1938 byl zakladatelem a příslušníkem surrealistické skupiny, ale za ohrožení republiky r. 1938 se projevil jako básník vědomý si naléhavosti historické chvíle; po válce se sice přiklonil k estetice tzv. socialistického realismu, ale rozhodně nepatřil mezi sektářské dogmatiky. Naopak, všechny generace dodnes okouzluje především jeho Manon Lescaut, Schovávaná na schodech, či (za řadu jiných) básnická sbírka Sbohem a šáteček.

     Náhrobek architekta a stavitele J. P. Šebka, pod nímž leží také skladatel a dirigent Národního divadla Vincenc Maixner (1888-1946), je ukázkou tvorby architekta Antonína Barvitia (1823-1901); ten sice není pochován na Vyšehradě, ale jeho vztah k němu je významný: to on vytvořil koncepci architektonického orámování hřbitova a sám byl tvůrcem jeho první části: rytmicky se střídajících hrobek při jižní a východní zdi. Prosadil novorenesanční sloh namísto Mockerovy pseudogotiky, o níž se též uvažovalo, když mu byla zadána přestavba chrámu. V jeho duchu pokračoval Ant. Wiehl při návrhu arkád. - Ještě něco k náhrobku, u něhož stojíme: Reliéf orodující Madony je od Jos. V. Myslbeka.

     Vedle je pochován spisovatel Vladimír Neff (1909-1983), s jehož jménem se nejspíš nejprve vybaví jeho pětidílná sága podnikatelských rodin Bornů a Nedobylů, na jejichž vzestupu a pádu ukázal složitý vývoj národní společnosti v průběhu sta let od poloviny 19. století; pentalogie byla poutavě přepracována v televizní seriál, uvedený pod názvem první knihy - Sňatky z rozumu.

     Bohuš Záhorský (1906-1980) také nemusí být současníkům nějak objevně představován. Po celou poválečnou dobu byl členem Národního divadla jako představitel realistického herectví, v rolích, s nimiž sám postupně stárl. V živé paměti se však uchovaly i jeho postavy z doby předválečného působení v Osvobozeném divadle - ve filmech V+W Pudr a benzin nebo Hej rup! Film a televize nám jej zachovaly v nesčetných rolích malých i větších, lidových i "z vyšších kruhů", reálných i pohádkových.

     Částečně opracovaný žulový balvan červené barvy ve tvaru pohanské náhrobní mohylové stély pochází z Kozlova, vrchu u Litomyšle. Připomíná, že je zde pochován litomyšlský rodák Zdeněk Nejedlý (1878-1962), historik, politik, profesor hudební vědy na Univerzitě Karlově, autor knih a studií (např. Dějiny předhusitského zpěvu v Čechách, Počátky husitského zpěvu, monografie Bedřich Smetana, o Zdeňku Fibichovi, J. B. Foerstrovi, R. Wagnerovi). Jako historik spojil oddanost svým ideovým vzorům - Janu Husovi, F. Palackému a B. Smetanovi - s vědeckým kriticismem svých přímých učitelů, Masaryka, Jar. Golla, Jos. Gebauera a Ot. Hostinského. Po roce 1918 se přiklonil k levicovým proudům v české politice a jako jeden z jejich ideologů byl posléze autorem teorie tzv. kontinuity pokrokových tradic od husitství ke komunismu. V letech 1939-1945 byl profesorem československých dějin na moskevské univerzitě a místopředsedou Všeslovanského výboru. Účastnil se protifašistického odboje a spolupůsobil při organizování čs. ozbrojených jednotek v SSSR. - Míru jeho kulturních a vědeckých zásluh a naproti tomu stinných stránek jeho společenského působení asi dokáže zvážit objektivně a bez emocí až příští generace. - Je zde též uložena prsť z dukelského bojiště, kde je pochován jeho syn Vít Nejedlý (1912-1945), skladatel, dirigent a hudební organizátor, autor několika orches-trálních děl (např. symfonie Vítězství bude naše, která za války emocionálně povzbuzovala příslušníky naší východní armády) a opery Tkalci. Založil vojenský umělecký soubor čs. jednotek (dnešní Armádní umělecký soubor).

     Zastavení u dvou vysokých pomníků u křižovatky cest, k níž se blížíme, si necháme na později, z důvodu, který si povíme až potom. Nyní se jen ještě obrátíme na tomto místě na protější stranu, abychom si na náhrobku přečetli, že zde leží herečka Světla Svozilová (1906-1970); nechce se věřit, že od její smrti už uplynuly desítky let, když se s ní stále živě setkáváme v četných "filmech pro pamětníky". Pamětníků jejího bezprostředního herectví na scéně Divadla na Vinohradech však již ubývá. Z nápisu na náhrobku si vyvodíme, že byla dcera Františka Votruby (1873-1935) a Amalie Votrubové-Bobkové (1874-1956). Byli to také pozoruhodní lidé: otec byl docentem interního lékařství Univerzity Karlovy a matka členkou opery Národního divadla.

     Přicházíme na druhou část hlavní cesty. V druhé řadě nad schody je pochována prve připomenutá dcera B. Smetany Žofie Schwarzová. Na téže straně při hlavní cestě je po několika krocích hrob Ladislava Peška (1906-1986). Pocházel ze staré české divadelnické rodiny Pechů; herci byli oba rodiče i sestra Marie a toto bylo jeho vlastní jméno. Už roku 1924 ho angažoval K. H. Hilar do Národního divadla, kde Pešek působil až do odchodu na odpočinek r. 1976. Je těžké vybrat za příklad několik rolí, v nichž vynikl; jen za první desetiletí jich v ND hrál přes 200 a nadto asi 30 postav ve filmu - a za celý život jich bylo několikanásobně víc. Připomínáme si je často na filmovém promítání, počínaje veselými studenty až po staříky. Dokonalá herecká technika a tělesná kondice mu umožnila hrát do vysokého věku, například Tovjeho v Šumařích na střeše, kdy mu bylo 68 let. – Po několika krocích uvidíme na souběžné zadní pěšině náhrobek skladatele, humoristy a spisovatele Jiřího Červeného (1887-1960), zakladatele proslulého kabaretu s jeho jménem, Červené sedmy. Na poníku je načrtnuta jeho karikatrura od Adolfa Hoffmeistera.

     Téměř v každém hrobě na této cestě je pochován někdo známý. Po levé straně například spisovatel Václav Kaplický (1895-1982), autor románů s historickou tematikou, jako Táborská republika, Kladivo na čarodějnice, Železná koruna a mnoha dalších. Autorem jeho busty je Břetislav Benda, jehož hrob už jsme míjeli. Vedle je Jaroslav Průcha (1898-1963), herec Národního divadla a režisér, jenž utkvěl v paměti svými rolemi mužných charakterů, např. havíře v Městečku na dlani či uhlíře ve filmu Němá barikáda; těch rolí na scéně a ve filmu však bylo nepočítaně. Na témž místě je pochována další čelná členka činohry Národního divadla Jiřina Petrovická (1923-2008). - Na sousedním hrobě rodiny Šebkovy a Galářovy nás zaujme náhrobní stéla od Františka Bílka, jehož sochu jsme viděli již nad hrobem Beneše Třebízského. Reliéf doplňují slova "Kristus - poutník u cíle své cesty". - Po pravé straně je pochován Václav Smetáček (1906-1986), hudebník, skladatel a dirigent. Roku 1928 založil a skoro tři desetiletí hrál na hoboj v Pražském dechovém kvintetu, po několik let též v České filharmonii, v letech 1940-1946 byl sbormistrem pražského Hlaholu a od r. 1942 byl skoro třicet let šéfdirigentem Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. - Za tímto místem v druhé řadě zahlédneme náhrobek, na němž jednoduchá kresba potvrzuje jméno: leží tam Antonín "Strýček" Jedlička (1923-1993), herec a imitátor, jenž okouzloval několik generací dětí.

     Zajímavý pomník má František Tröster (1904-1968), světově uznávaný scénograf a architekt, profesor Divadelní fakulty AMU, který vytvářel scénické návrhy zejména pro pražské Národní divadlo a Slovenské národní divadlo. Kamenná plastika od B. Hanáka ztvárňuje poslední písmeno řecké abecedy - Omega - symbol konce...

     Naproti jsou pochováni malíři Jaroslav Kotas (1909-1981) a Ladislav Kotas (1910-1980), s bronzovou bustou staršího z obou bratří od J. Ducháčka. - O něco dál další malíř, František Muzika (1900-1974) má na náhrobní desce velkou kamennou mušli od J. Hány.

     Vpravo i vlevo se nad hroby zdvíhá několik dalších bust. První, od Karla Dvořáka, náleží Václavu Vydrovi (1876-1933), příslušníku slavné generace Národního divadla začátku 20. století, nejstaršímu z dynastie herců téhož jména. Byl proslulý dynamickým projevem a uměním stylizace zpodobovaných postav.

     Busta na levé straně zvěčňuje podobu Boleslava Vomáčky (1887-1965), hudebního skladatele, zvláště mužských sborů a kantát, např. Topičovy oči nebo Balada o snu na náměty J. Wolkera. Vedlejší hrob s plastikou lipového listu od J. Roitha je společným místem věčného spočinutí rodiny, zasvěcené klavírní hře: Vilém Kurz (1872-1945), Růžena Kurzová (1880-1938) a Václav Štěpán (1889-1944) byli profesory pražské konzervatoře, Ilona Kurzová-Štěpánová (1899-1975) a Pavel Štěpán (1925-1998) byli profesory Akademie múzických umění. - Hudební historii ještě neopustíme. Skoro na konci řady upoutá naši pozornost štíhlý pylon, jemuž podobný jsme tu už někde viděli; ano, stejný, jenže větší je nad hrobem Bedřicha Smetany. Onen i tento vytvořil Josef Fanta. Zde odpočívá Zdeněk Fibich (1850-1900), jenž spolu se Smetanou a Dvořákem patří k nejvýznamnějším představitelům zakladatelské generace české národní hudby. Těžiště jeho tvorby bylo v pracích dramatických - připomeňme si trojdílný melodram Hippodamie na námět J. Vrchlického - ale skládal i symfonie, klavírní skladby, písňovou tvorbu a sedm oper, z nichž se čas od času vrací na jeviště především Šárka, Nevěsta messinská a Bouře, též na Vrchlického námět. K nejznámějším jeho skladbám patří Poem, což je část selanky V podvečer, jak ji upravil Jan Kubelík. Spolu s ním zde leží Betty Fibichová (1846-1901), vynikající altistka, která vystupovala již v Prozatímním a později v Národním divadle. Byla to jeho druhá žena, sestra té první, která zemřela půl druhého roku po svatbě. Fibich napsal přímo pro Betty tři operní postavy, z nichž nejznámější je Izabela v Nevěstě messinské. - O dvě místa blíž pod podobným pylonem čteme jména dalších příslušníků Fibichova rodu. Mezi oběma těmito hroby leží ještě jeden skladatel, Otakar Ostrčil (1879-1935). Toto místo hrobu není náhodné: Ostrčil studoval od r. 1895 skladbu právě u Z. Fibicha. Jeho cesta ke komponování však nebyla přímá. Jako vystudovaný filolog učil od roku 1901 češtině a němčině na Českoslovanské akademii obchodní v Praze, a to i poté, co se začal plně věnovat hudbě. Vystudoval klavírní hudbu a zkušenosti sbíral i jako dirigent amatérského Orchestrálního sdružení. Od r. 1914 byl šéfem opery Městského divadla na Královských Vinohradech. Roku 1919 ho povolal K. Kovařovic jako dramaturga do Národního divadla a Ostrčil byl po něm, po jeho smrti roku 1920 šéfem opery až do vlast-ního skonu. K tomu došlo krátce po premiéře jeho opery Honzovo království; toto dílo vznikalo už od r. 1928, v době hospodářské krize a nastupujícího fašismu a Ostrčil v něm vyjádřil své protimilitaristické ideály i výzvu k boji proti útokům reakce. Obsah opery otřásl veřejností a po jejím uvedení došlo i k soudním dohrám - tento boj však už Ostrčil nedobojoval pro nemoc, která ukončila jeho život.

     K pomníku v pozadí ze tří štíhlých hranolů, doplněných bronzovou plastikou, se dostaneme pohodlnějším přístupem z druhé strany. Nyní se ještě naposledy na této cestě obrátíme napravo. Je tam pochován herec Jára Kohout (1904-1994), komik známý z převálečných filmů, který se po čtyřicetiletém působení v Americe vrátil po roce 1990 do vlasti.

     Téměř na konci řady je hrob sochaře Stanislava Suchardy (1868-1916), jednoho z nejvýznamnějších českých umělců na přelomu 19. a 20. století, který se od poetického realismu vyvinul k secesi a stal se jejím nejtypičtějším představitelem v tom podivuhodném období vzepětí českého národa v hospodářství, vědě a kultuře. V letech 1886-92 byl žákem Myslbekovým. Často komponoval pro architekturu a na pražských stavbách se setkáme s řadou jeho reliéfů a soch, např. na budově spořitelny v Rytířské ulici, na bankovní budově na rohu Nekázanky, pojišťovny na rohu Národní třídy a Jungmannovy ulice, na postranních průčelích Wilsonova nádraží ad. Jedním z jeho vrcholných děl je pomník Frant. Palackého, dokončený r. 1907 ve spolupráci s architektem A. Dryákem a sochařem J. Mařatkou a odhalený o pět let později. Zde, na náhrobním pomníku od Lad. Machoně je Suchardova vlastní práce. Není jediná na tomto hřbitově; od něho je reliéf A. Heyduka, který jsme již viděli a jedno figurální sousoší ještě spatříme v arkádách vpravo od severní branky. Na místě v jeho sousedství se zvedá stéla s bustou Josefa Bicana (1913-2001) od Stanislava Hanzíka.

     Zabočíme doleva směrem k hlavní bráně a vydáme se cestou podél kostela. Úzkou pěšinkou v ohybu cesty se dostaneme k pomníku, který jsme viděli z hlavní cesty poblíž Fibichova hrobu. Je tu teprve od roku 1999. Zásluhou Společnosti přátel slova vzniklo toto pietní místo k ukládání ostatků českých herců a dalších významných osobností českého kulturního života bez pozůstalých. První sem byla uložena urna s ostatky Vlasty Fabianové (1912-1991), členky Národního divadla od r. 1941, nezapomenutelné v rolích od Rosalindy v Shakespearově Jak se vám líbí v roce 1947, přes Fanku z Čapkova Loupežníka r. 1969 po Giselu v Örkényho Kočičí hře v roce 1974. I po odchodu na odpočinek r. 1977 zde ještě pět let vystupovala pohostinsky. K tomu byla kněžnou, mladou ženou i stárnoucí paničkou na filmovém plátně v Prstýnku, Krakatitu, Červené ještěrce, v Srpnové neděli (v té i na divadle), abychom vzpomněli aspoň některých z jejích mnoha rolí. - V roce 2000 sem byla uložena Ljuba Hermanová (1913-1996). Začínala ve smíchovské Aréně, pak prošla jako herečka a zpěvačka skoro všemi pražskými hudebními divadly, od předválečného Osvobozeného divadla přes Divadlo Na zábradlí, které r. 1964 spoluzakládala, až po Hudební divadlo v Karlíně. Byla všeobecně nesmírně oblíbená pro svou srdečnost a bezprostřednost a obdivována pro duševní a fyzickou svěžest, jež ji začala opouštět až po její osmdesátce. - Na pomníku od architekta V. Rybáka a sochaře J. Pichla je v bronzu zobrazen kříž, část divadelní opony a dvě masky jako symbol divadla. Do dvou kójí uvnitř hrobky může být uloženo až 15 uren. O toto místo pečuje Herecká asociace, při níž byla zároveň založena komise pro výběr dalších významných osobností, jež by sem mohly být uloženy. Do současnosti (2010) zde byli dále pochováni: Zdeněk Dítě (1920-2001), Karel Vlach (1911-1986), Dagmar Sedláčková (1927-2004), Drahomíra Tikalová (1915-1997) a Zuzana Navarová (1959-2004).

     Vrátíme se na cestu podél kostela, kam jsme měli namířeno.

     V původní rozměrné hrobce rodiny Beránkovy při severní věži kostela s reliéfem Vzkříšení od Čeňka Vosmíka jsou pochováni Rudolf Deyl, nazývaný starší (1876-1972) a jeho syn Rudolf Deyl, zvaný mladší (1912-1967). Deyl - otec začínal už u kočovných společností, od r.1902 hrál v Plzni u Budila a roku 1905 byl angažován Jar. Kvapilem do Národního divadla, kde setrval téměř 40 let. Vytvořil celou řadu velkých postav světového a českého repertoáru, byl např. prvním Čapkovým Loupežníkem. Hrál už v němém filmu. V dobré tělesné a duševní kondici se dožil 96 roků a přežil svého syna, jenž podlehl chorobě v 55 letech. - Rudolf Deyl - syn (stejně jako jeho sestra) pokračoval v otcově tradici. Vystřídal scénu v žižkovském Akropolisu, v Brně a Ostravě, po návratu do Prahy v Uranii, Divadle 5. května, Divadle filmového studia, Divadle Čs. armády, ABC a nakonec v Městských divadlech pražských. Na rozdíl od jeho otce je současníkům mnohem známější ze svých četných rolí ve filmech, jež se stále znovu vracejí na televizní obrazovku.

     Přicházíme k jednomu z nejvýznamnějších míst v historii tohoto hřbitova. Stojíme před pomníkem, pod nímž je pochován básník, spisovatel a bibliotekář Václav Hanka (1791-1861), spojený s historií objevení Rukopisů královédvorského a zelenohorského. To mnohdy zastiňuje ostatní jeho zásluhy jako literárního historika, překladatele, editora staré české literatury. Byl i autorem písňových skladeb, z nichž mnohé zlidověly: kdo by neznal např. píseň Moravo, Moravo, Moravěnko milá! Byl to také on, kdo navrhl a prosadil tzv. analogickou reformu českého pravopisu na základě gramatiky Jos. Dobrovského, která v podstatě platí dodnes. - Hanka si přál být pochován na Vyšehradě. O dva roky později, v září 1863, byl nad jeho hrobem vztyčen první ze svatoborských pomníků, označený na vrcholu plastickým ztvárněním symbolu Svatoboru - tří rukou držících kruh. Josef Mánes vytvořil nápis s Hankovým jménem a výrokem, že "Národy nehasnou, dokud jazyk žije". Byl to slavný pohřeb a zároveň první, jímž se zdejší malý hřbitůvek začal měnit v národní pohřebiště. Proto má toto místo zvláštní význam. (Ještě se povšimněme - vedle je nenápadný pomník Hankovy ženy.)

     Postupujeme dál touto cestou a spatříme hrob, na němž jsou nadepsáni Julius Mařák (1832-1899) a Pepa Mařáková (1875-1907), otec a dcera, malíř a malířka. Mařák byl vynikajícím kreslířem lesních interiérů, jimiž vystihoval jejich intimitu a zároveň monumentalitu. Jako jediný krajinář se vřadil do gene-race Národního divadla a vytvořil pro ně obrazy památných českých míst v duchu romantických obrozeneckých idejí, heroizujících krajinu. Jsou jimi Říp, Blaník, Vyšehrad, Radhošť. Byl vynikajícím pedagogem a z jeho malířské školy vyšli např. Ant. Slavíček, F. Kavan ad. Měl přímý podíl na jejich krajinářském vzepětí, a třebaže nesledovali jeho výtvarný názor, přec jen od něj přejali mimořádný smysl pro skutečnost, její intenzivní prožitek a poznání.

     Právě naproti má hrob sochařka Karla Vobišová (1887-1961). Je autorkou překrásné sochy Elišky Krásnohorské na Karlově náměstí. Vytvořila i dvě pamětní desky, obě nedaleko odtamtud: Na úmrtním domě Krásnohorské v Černé ulici 15 a na rodném domě spisovatelky Terezy Novákové v Žitné ulici 26. (Když je už to místo vzpomenuto: tam stála také "Budeč", vzdělávací ústav založený r.1839 Karlem Amerlingem s cílem reformovat národní školství.) Plastika na hrobě je její prací, je to postava ženy-sochařky s jejím náčiním v rukou.

     Téměř na konci této řady, původně jako poslední z hrobů při stěně kostela je hrob vynikajícího ortopéda prof. Jana Zahradníčka (1882-1958), s bustou od M. Bentlera. Vedle něj byl v nedávné době zřízen symbolický památník, určený k uložení ostatků politiků a veřejných činitelů, vesměs členů někdejší národně socialistické strany, kteří zemřeli v cizině, kam odešli pro nesouhlas s totalitárním režimem 50. let. Dominuje mu hranol s bustou Milady Horákové (1901-1951), která byla ve zmanipulovaném soudním procesu na základě tendenčně vykonstruovaných obvinění z velezrady a špionáže odsouzena k smrti, popravena a její ostatky byly zničeny. Rozsudek byl roku 1968 zrušen a v roce 1990 došlo k soudní rehabilitaci. Byla povoláním právnička, od r. 1927 pracovnice Ústředního sociálního úřadu. Za 2. světové války se zapojila do protifašistického odboje, ale byla zatčena a v letech 1940-45 vězněna v koncen-tračním táboře. Po válce, kromě vysoké funkce v politické straně byla předsedkyní Rady československých žen. - Památník připomíná i další politiky, např.: Petra Zenkla (1884-1975), primátora hl. města Prahy, Vladimíra Krajinu (1905-1993), profesora Univerzity Karlovy a univerzity ve Vancouveru a Otakara Machotku (1899-1970), sociologa a profesora filozofické fakulty UK. - Z druhé strany za vystupující sakristií je hrob s ostatky Ferdinanda Peroutky (1895-1978), také přenesenými do vlasti z USA, kam odešel po únorovém převratu r. 1948. Byl přední novinář a politický analytik (ve 30. letech napsal čtyřsvazkové Budování státu); jeho styl vynikal barvitostí, ironickým, střízlivým a pronikavým pohledem na aktuální skutečnost i smyslem pro historické souvislosti přítomného dění. Řídil politickou revui Přítomnost. Patřil k důvěrníkům T. G. Masaryka a k blízkým přátelům Karla Čapka. Za 2. světové války byl německými nacisty vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. V exilu pracoval pro československé vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa a zpracovával četné politické úvahy.

     Než se vydáme na další cestu k severní straně hřbitova, poodejdeme několik kroků napravo. Má tam hrob Zdeněk Otava (1902-1980), barytonista Národního divadla. V začátcích byli jeho učiteli i Janáček a Martinů. Svou pěvec-kou dráhu započal v roce 1925 ve Slovenském národním divadle, poté byl tři roky v brněnské opeře a od r. 1929 už natrvalo působil v pražském Národním divadle. Vynikl ve Smetanových operách jako Přemysl v Libuši, Vladislav v Daliboru a Kalina v Tajemství, stejně tak i v operách Ostrčilových, Janáčkových a ve světovém repertoáru. Několik desítek let byl i pedagogem na pražské konzervatoři a AMU, kde byl r. 1959 jmenován profesorem. - Když zemřel, byla urna s jeho ostatky uložena do Slavína, ale později na přání rodiny byla vyzdvižena a nalezla místo ve vlastním rodinném hrobě.

     Nyní zamíříme k pomníku, který jsme už prve míjeli. Zřídil jej Svatobor, jako druhý po Hankově, proto i na jeho vrcholu je plastický znak Svatoboru. (To pro dodržení této chronologie jsme si povídání o něm nechali až na tuto chvíli.). Pod ním je pochován vědec Jan Evangelista Purkyně (1787-1869), zakladatel experimentální fyziologie, vědec světové proslulosti. Pás obepínající vrchol pylonu nese nápis, jenž vyjadřuje Purkyňovo základní poznání: Omne vivum ex ovo (vše živé pochází z vejce). Také zde provází jméno zemřelého jeho osobní heslo: "Pokud a kde Bůh žíti povelí, buď věren vlasti, víře, příteli." Pomník navrhl Jos. Pacold a sochařskou výzdobu mu dodal Antonín Popp (1850-1915), jehož četné medailony, busty a další plastiky zdobí Národní muzeum, Národní divadlo, most Svatopluka Čecha a řadu dalších význačných pražských staveb, ale setkáme se s nimi i na některých zdejších hrobech.

     Pod pylonem po levé ruce, který jsme už také prve míjeli, je pochován právník a politik František Augustin Brauner (1810-1880). Podílel se významně na formulaci programu českých liberálů, v roce 1848 byl členem Svatováclavského výboru, Národního výboru a poslancem ústavodárného říšského sněmu. Již předtím zásadně přispěl k řešení praktických problémů zrušení roboty, k němuž došlo v r. 1848. V 60. letech byl jedním z nejvlivnějších českých politiků staročeského směru. (Roku 1862 byl i spoluzakladatelem Svatoboru.) Na pomníku je zvěčněno jeho životní heslo: "Kdo chceš vlasti vděk si získat, přízeň doby nehledej." - Pohřeb jeho ženy Augusty, která zemřela v Paříži, byl prvním urnovým pohřbem na tomto hřbitově, kde se do té doby povolovalo jen ukládání v rakvích. Je tu pohřbena i jeho dcera, malířka a grafička Zdeňka Braunerová (1862-1934). Ve svém díle byla ovlivněna francouzskou intimní krajinomalbou, později se odklonila od impresionismu ke konzervativnějšímu projevu. V leptech objevovala krásu staré Prahy, podílela se na obrodě krásné knihy v okruhu časopisu Moderní revue, tvořila ex libris a návrhy dekorativního skla inspirované lidovou malbou. Byla známa i svým vlivem v uměleckých kruzích své doby, jako podporovatelka Julia Zeyera a dalších umělců. - Pomník i Braunerův portrétní medailon jsou prací Josefa Maudra, kterého jsme již prve poznali jako autora soch na Slavíně.

     Překročíme hlavní cestu a sejdeme po schodech na dolní část hřbitova. Také tento nápad, jak propojit dvě úrovně původního terénu, na nějž se rozšiřoval hřbitov, je dílem Ant. Barvitia. Dělicí zeď pomáhá rozčlenit hřbitov na menší části, což vyvolává v těch, kdož sem přicházejí rozjímat, příjemný pocit intimity. Velkou zásluhu na tom mají i zdejší stromy, z nichž mnohé se za uplynulé století staly neoddělitelnou součástí architektury tohoto hřbitova. - Hned dole u schodů po pravé straně je mramorová schránka a na ní nápis Vítězslav Hálek (1835-1874). Je to další ze skupiny "Májovců" - již jsme stáli u jeho druhů Nerudy, Friče a Heyduka - podílel se už na přípravě prvního almanachu r. 1858. Byl vůbec pilným organizátorem osvětové činnosti, ať už šlo o Akademický čtenářský spolek, Divadelní jednotu, Sbor pro zbudování Národního divadla či Uměleckou besedu. Byl básník - lyrik a hned první sbírkou zaujal široké vrstvy čtenářů, zvlášť mládeže: byly to Večerní písně v r. 1859. Vrcholem pak byla sbírka básní milostných i přírodní lyriky V přírodě. Z dobré znalosti české vesnice vyrůstala řada jeho próz a mnohým je jistě povědomá povídka, která byla i zfilmována: Muzikantská Liduška. Současníci Hálka milovali, byl i hojně zhudebňován. - Hálkův hrob byl původně ve staré části hřbitova poblíž kostela, která doznala úprav při regulaci podle nového rozvržení, a proto byl přenesen na dnešní místo. - V témž hrobě jsou pochováni i dva právníci, Tomáš Černý (1840-1909) a jeho syn Vratislav Černý (1871-1933). Starší z obou byl svého času i pražským primátorem, mladší byl několik let starostou ředitelstva Svatoboru.

     Na levé straně je při začátku řady hrob Přemysla Šámala (1867-1941). Byl spoluzakladatelem Maffie, ústředního orgánu českého domácího odboje za první světové války, jenž řídil zpravodajskou a konspirační činnost a udržoval spojení se zahraniční akcí, vedenou T. G. Masarykem. Byl jejím předsedou po Edvardu Benešovi, když i ten odešel za hranice. (V předsednictvu Maffie dále byli K. Kramář, A. Rašín a J. Scheiner.) Po válce byl Šámal zprvu pražským primátorem a poté přednostou kanceláře prezidenta republiky, až do abdikace Dr. Beneše r. 1938. Za druhé světové války byl znovu v čele odbojové organizace, Politického ústředí, byl však r. 1940 zatčen a zahynul v berlínské věznici Moabit. - Ve vedlejším hrobě je Adolf Kašpar (1877-1934), malíř, grafik a ilustrátor. Nezapomenutelné jsou jeho knižní ilustrace Jiráskových historických románů (Temno, F. L. Věk, U nás, Filosofská historie). Už ve své rané tvorbě však prokázal schopnost proniknout do literární předlohy, jakou byla Babička Boženy Němcové. Nikdo po něm již toto dílo nevystihl pěkněji.

     Naše cesta vede nyní ke hřbitovní kapli v arkádách, v jejíž kryptě jsou pochováni probošti a kanovníci Vyšehradské kapituly. Někteří sem byli přeneseni až po postavení kaple, např. Vojtěch Ruffer (1790-1870), přítel Fr. Palackého, autor Historie Vyšehradské; náhrobek z jeho původního hrobu je postaven na hřbitově u stěny chrámového závěru. Jsou zde i oba muži, kteří se zasloužili o povznesení Vyšehradu v 2. polovině 19. století, probošti Václav Štulc (1814-1887) a Mikuláš Karlach (1831-1911) a další, z nichž někteří vedle svého duchovního úřadu prosluli jako spisovatelé či pedagogové. Na nároží protější řady hrobů je pochován Vlasta Burian (1891-1962), jehož ostatky sem byly přeneseny z Vinohradského hřbitova. Plastika na náhrobku od Tomáše Vejvodovského má výmluvný název: „Ruce komika“.

     Odtud se vydáme podél arkád východním směrem. Po pravé straně je pochován Antonín Chittussi (1847-1891), malíř-krajinář, přes zděděné cizokrajné jméno rodilý Čech. Tvůrčí úspěchy mu přinesl až pětiletý pobyt v Paříži, který mu diskretní hmotnou pomocí umožnili Augusta Braunerová (žena prve vzpomenutého F. A. Braunera) a Julius Zeyer. Ten také opatřil a dal umístit na Chittussiho hrobě lidový kovaný kříž z jižních Čech. - O něco dále je pohřben spisovatel a dramatik František Langer (1886-1965), příslušník čapkovské generace, od začátku účastník schůzek tzv. "pátečníků". Za první světové války byl v čs. legiích v Rusku a prodělal s nimi anabázi návratu do vlasti přes Sibiř. Tam, stejně jako v armádě nové republiky, byl vojenským lékařem v hodnosti plukovníka; šéfem zdravotní služby byl i v čs. zahraniční armádě za druhé světové války; zúčastnil se operace čs. armády při obléhání Dunkerque po invazi r. 1944. Po návratu do vlasti byl jmenován generálem. Zároveň však po celý život byl literátem, především dramatikem. Napsal dodnes vzpomínané komedie Velbloud uchem jehly a Obrácení Ferdyše Pištory. Válečné vzpomínky z legií inspirovaly také jeho drama Jízdní hlídka. - Pod hrubě přitesaným sloupem je na hrobě kopie barokních slunečních hodin; tento náhrobek navrhl scénograf Frant. Tröster, kolem jehož hrobu se symbolickou Omegou jsme už prošli.

     Po několika krocích přijdeme k hrobu Karla Čapka (1890-1938). Také v jeho případě je snad nadbytečné podrobněji popisovat jeho literární a dramatickou tvorbu, tak důvěrně známou každému byť jen průměrně vzdělanému Čechu a Slovákovi i vzdělanějším Evropanům, i jeho nesmírnou morální autoritu ve společenském životě naší první republiky. Povězme si zde něco o jeho náhrobku. Je hluboce symbolický: Má zkamenělou podobu kapličky "božích muk", jaká se v naší krajině objevovala na místech připomínajících prožitá neštěstí. Tento kamenný sloup má charakteristickou kresebnou linku Karlova bratra Josefa, jenž je skutečně autorem návrhu. Na místě, kde na božích mukách bývá svatý obrázek, je státní znak první Československé republiky, která se jakoby ocitla "na mukách" v té pomnichovské době, kdy Karel Čapek zemřel. Spoluautor náhrobku architekt O. Kerhart vytvořil po straně i kamennou misku na vodu. Splnilo se tím Čapkovo přání, aby na jeho hrob chodili ptáci pít, jak to vídal na rakouských horských hřbitovech. Otevřená bronzová kniha na hrobě, nesoucí jeho jméno, byla později doplněna též bronzovou stuhou se jménem jeho ženy, herečky Olgy Scheinpflugové (1902-1968).

     Teď se budeme věnovat několika hrobkám v arkádách naproti. Pod bílou mramorovou sochou Krista od A. Poppa byla původně pochována národní umělkyně Marie Podvalová (1909-1992), sólistka opery Národního divadla. Byla podle své poslední vůle uložena do hrobu právě na Vyšehradě a ve své tělesné schránce, oděna do kostýmu své nejslavnější smetanovské role - Libuše. Již před tím dala uložit do této hrobky ostatky svého manžela Zdeňka Kriebela (1911-1989), básníka, nositele Mezinárodní ceny H. Ch.Andersena. Roku 1999 však majitelka hrobky, která ji získala po úmrtí dědice M. Podvalové, dala ostat-ky vyzvednout, zpopelnit a uložit v rodinném hrobě v obci Kozly u Neratovic a hrobku prodala. - O něco dál, poté co mineme hrobku s portrétním sousoším Jany Ungrové s dceruškou Elzinkou, také od A. Poppa, je před námi hrobka, kterou včetně Madony vytvořil pro sebe a svou rodinu architekt Slavína a těchto arkád Antonín Wiehl (1846-1910). Byl žákem Josefa Zítka a také on tvořil ve slohu české renesance; ta se pozná podle štítů, sgrafitových omítek, sdružených oken; v Praze je dobře známa budova dnešního Smetanova muzea u Karlova mostu či rohový dům na Václavském náměstí, pro nějž navrhl sgrafita Mikoláš Aleš. A. Wiehl působil také jako restaurátor, vrátil např. renesanční podobu Novoměstské radnici, a ovlivnil vznik české architektonické školy vycházející z české renesance.

     Poslední hrobka v severní části arkád před nárožím s východním křídlem náleží rodině významného politického vůdce Františka Ladislava Riegra (1818-1903). Tento právník, publicista a národohospodář velmi podstatně spoluvytvářel českou politiku ve druhé polovině 19. století, ale organizátorem českého národního života v Praze byl už od začátku 40. let jako politický spolupracovník Františka Palackého. V revolučním období let 1848-1849 byl spolu s Palackým a Havlíčkem v čele jeho událostí. Z rozsáhlého životního díla a působení Riegrova připomeňme, že byl poslancem českého zemského sněmu i říšské rady, jako představitel liberálně konzervativního proudu byl spolutvůrcem českého státoprávního programu, jehož cílem bylo rakousko-české vyrovnání (ke kterému ale nedošlo). V duchu austroslavistické koncepce usiloval o rozvoj styků českého národa s ostatními slovanskými národy monarchie, zejména se Slováky. Na poli hospodářském a kulturním působil jako člen a pak předseda Sboru pro zřízení Národního divadla, organizoval a řídil první českou všeobecnou encyklopedii - Riegrův slovník naučný a byl hlavním iniciátorem založení prvního českého politického deníku - Národních listů. Byl také vynikajícím řečníkem, který uměl emocionálně povzbudit své posluchače a podáním svých argumentů přesvědčovat své odpůrce. V osobním životě jej poutaly příbuzenské svazky s F. Palackým - byl jeho zetěm. Nelze opomenout, že F. L. Rieger byl spolu s Palackým i zakladatelem Svatoboru a po smrti Palackého až do vlastní-ho skonu jeho druhým předsedou. - Hrobku navrhl ve spolupráci s A. Wiehlem J. V. Myslbek, který je také tvůrcem Riegrovy busty. (Riegrův pomník na úpatí stejnojmenných sadů na Vinohradech je rovněž Myslbekovým dílem.) Tentokrát se nezdržíme u dalších významných členů jeho rodiny; budeme se jim věnovat při některé příští podrobnější prohlídce hřbitova.

     Naproti vidíme bustu Mikoláše Alše (1852-1913), malíře z nejnárodnějších a nejlidovějších, jehož nesčetné kresby a malby najdeme na mnoha místech, od čítanek, slabikářů a zpěvníků přes sgrafitové výzdoby domů (nejen v Praze) až po vznosné prostory Národního divadla. - Portrétní busta je dílem Bohumila Kafky. Pamětníci Alše za jeho života potvrzovali, že sochař vystihl jeho typické skloněné držení těla. - Nad jménem na vedlejším hrobě, Frída, se mnohým vybaví, že to je vlastní jméno Jaroslava Vrchlického. Ano, jsou tu pochováni m. j. jeho bratr se ženou, a Marie Frídová (1823-1913) je básníkova matka.

     Souběžnou cestou se vydáme nazpět. Hned první náhrobek zaujme realistickým, zároveň i citově působivým sousoším sedící dvojice starých lidí. Má název Rozhovor a jeho autor, sochař Josef Drahoňovský (1877-1938) jím zpodobil své rodiče. Jako sklářský výtvarník a medailér se zasloužil o obrodu českého ryteckého umění aplikovaného na duté sklo a drahokamy. Jeho specialitou byly intaglie (řezby na spodní straně křišťálu nebo onyxu). Jeho kameje, pečetidla a intaglie jsou součástí prestižních muzejních sbírek na celém světě, četné objednávky mu zadaly i královské dvory.

     Na protější straně cesty má na svém hrobě portrétní bustu od Boh. Kafky novinář a překladatel Ignát Hořica (1859-1902). Je tu s ním pochována jeho žena, herečka Národního divadla Marie Laudová-Hořicová (1869-1931) a nejnověji sem byly uloženy i ostatky režiséra Elmara Klose (1910-1993). Spolu s Jánem Kadárem režíroval filmy Únos, Hudba z Marsu, Tam na konečné, Tři přání, Smrt si říká Engelchen, Touha zvaná Anada a Obchod na korze, za který získali r. 1966 Oscara. - O několik míst dál je Vlastimil Rada (1895-1962), malíř, grafik a ilustrátor, ale také prozaik. Byl žákem Maxe Švabinského a Jana Preislera a jako umělec vyznávající hodnoty domácí tradice navazoval na Josefa Mánesa a Mik. Alše; namaloval např. historické obrazy s husitskou tematikou, ale je znám především svou ilustrátorskou činností, v níž si osvojil osobitý styl, podle nějž je rázem poznáván. Tak ilustroval humoristickou literaturu, např. Dickensovu Kroniku Pickwickova klubu, a českou klasiku Jiráskovu, Nerudovu a Erbenovu. Ve spolupráci se spisovatelem Jaroslavem Žákem ilustroval jeho knížky o "študácích", a u "bohatýrské trilogie" (Vzpoura na lodi Primátor Dittrich, Dobrodružství šesti trampů a Tajemství žižkovského podsvětí) byl i spoluautorem. Za německé okupace, kdy byl Karel Poláček vězněn a zahuben "z rasových důvodů" ve vyhlazovacím táboře Osvětimi, vydal Rada pod svým jménem jeho román Hostinec U kamenného stolu, který také ilustroval.

     Na protější straně nás zaujme moderní skulptura ženy, typická pro jejího tvůrce Olbrama Zoubka. Je zde pochován Vlastimil Fišar (1926-1991), herec Divadla na Vinohradech, od r. 1967 prezident Mezinárodní herecké asociace, činovník Společnosti bratří Čapků a od r. 1987 do konce života její předseda. Na tomto místě byl předtím pochován spisovatel Josef Toman (1899-1977), jehož zde aspoň vzpomeneme, když už se místo uložení jeho ostatků stalo anonymní. Vybereme si k tomu dva příklady: V próze Don Juan navázal na ideál renesančního lidství a dal mu překvapivě aktuální vyznění v protestu proti nesvobodě a zejména duchovnímu útlaku. Podobně se projevilo i jeho vášnivé odmítání měšťácké hrabivosti - a bude hned jasné, jak to zároveň dokázal vyjádřit s lehkostí a humorem, uvědomíme-li si, že podle jedné jeho knihy byl natočen film Řeka čaruje.

     Nyní opět budeme sledovat hroby po levé straně. Popelka Bilianová (1862-1941) není jméno neznámé Pražanům, zvláště z Vyšehradu a jeho okolí. Jmenovala se vlastně Marie, a umělecké jméno si dala na připomínku svého dívčího příjmení - Popelková. Sice se již pozapomnělo na její mnohostrannou sociálně výchovnou práci v ženském hnutí na přelomu 19. a 20. století, ale dál přetrvává její pověst autorky čtivých příběhů ze staré Prahy, Vyšehradu a rázo-vitého plaveckého Podskalí pod ním. (Cestou na hřbitov jsme se mohli všimnout pamětní desky na domě proti Jedličkovu ústavu, kde žila a zemřela.) - Zato další jméno a jeho nositelka jsou dobře známé, protože i po desítkách let v nás vyvolává pohnutí její smrt v mladém věku: Je to Hana Mašková (1949-1972), mistryně Evropy v krasobruslení r. 1968 a medailistka dalších mistrovství Evropy, světa a olympijských her. Zemřela ve Francii na následky automobilové havárie, kterou nezavinila. - Okřídlené ženské torzo z mědi vytvořil J. Štursa.

     Stejné pocity mají všichni, kdož vědí, že také Josef Slavík (1806-1833), jenž odpočívá v dalším hrobě pod klasicistním náhrobkem, nebyl o mnoho starší, když nenadálá smrt ukončila rozlet tohoto geniálního houslisty. Příkladem je událost z r. 1828: Stejně jako kdysi Mozart si na jedno poslechnutí zapamatoval celou Palaestrinovu skladbu, tak i Slavík z prvního koncertu Paganiniho si odnesl v paměti nádherné "zvonkové rondo" Campanilla a doma po návratu z koncertu je zapsal, jen zcela nepatrně změněné, na notový papír. Na náhrobku jsou slova, která mu řekl Niccolo Paganini, když jednou na koncertu vyslechl jeho hru: Quand vous jouez, le monde tremble! (Svět se chvěje, když vy hrajete!) Slavík se přátelil s Franzem Schubertem a Frederykem Chopinem, z osobního přátelství mu pomáhal i Frant. Palacký. Od r. 1825 působil v císař-ské dvorní kapele ve Vídni, koncertoval tam i v Praze, v Paříži a v Pešti, kde jej postihl zápal plic, jenž ukončil jeho život. Po roce mu byl na Leopoldovském hřbitově v Pešti postaven péčí tamních Čechů pomník. Ještě dvakrát se jeho ostatky stěhovaly na jiné hřbitovy, když dosavadní byly rušeny. K poslednímu přemístění došlo roku 1933, kdy 100 let po Slavíkově smrti jeho ostatky i původní náhrobek spočinuly na Vyšehradě.

     Než dojdeme k příčné uličce, zaujme nás socha Smutku, kterou vytvořil pro hrob svého přítele sochař Karel Lidický; byl jím Cyprián Majerník (1909-1945), slovenský malíř, pocházející ze selské rodiny ve Velkých Kostolanech u Trnavy, jenž po studiích na soukromé malířské škole v Bratislavě a na pražské Akademii žil už trvale v Praze. Jeho učitelem byl i Jakub Obrovský (za chvíli padne na této vycházce znovu jeho jméno), jenž ponechával žákům dost tvůrčí volnosti. Za pařížského pobytu na Majerníka zapůsobila malba M. Chagalla, což se projevilo v řadě jeho obrazů na venkovské motivy groteskního podtextu. Později ho zaujaly náměty baladického charakteru a bludných cest - v Národní galerii je např. jeho Tatarská hlídka z r. 1942 jako malířský příměr zběsilosti války; podobně vyjadřuje tuto náladu i obraz Don Quijote a Sancho Panza. Také ve slovenském umění přísluší C. Majerníkovi čelné místo v generaci stojící mu blízko uměleckým úsilím i občanským postojem.

     Za tímto místem ve druhé řadě je hrubě opracovaný pískovcový kámen s citátem Otokara Březiny; pod ním je pochován František Krčma (1910-1996), osobnost až renesanční šíře a rozmanitosti zájmů, jež všechny dokonale zvládal. Měl velký zájem o divadlo a film, psal scénáře; byl stejně úspěšným právníkem-advokátem, jako i sportovcem (v čs. reprezentačním hokejovém mužstvu byl "dvojkou" brankáře Boži Modrého); mimo vlastní autorské činnosti byl editorem literárního odkazu Olgy Scheinpflugové, jíž byl dvanáct let až do její smrti roku 1968 životní oporou. Dlouhá léta byl předsedou, naposledy čestným předsedou Společnosti bratří Čapků.

     Na následující pěšině mezi hroby přerušíme plynulý postup a budeme nejprve sledovat některá místa napřeskáčku: Po pravé straně čteme jméno Josef Otakar Forchheim (1843-1907). Byl gymnazijní profesor, pro nás hlavně zajímavý tím, že to byl nejstaší syn Josefa Kajetána Tyla (1808-1856). Příjmení měl po matce, Anně roz. Forchheimové (1824-1903), která byla matkou všech osmi dětí J. K. Tyla. Byla o hodně mladší sestrou Tylovy ženy Magdaleny Forchheimové (1803-1870). Nebudeme se nyní zabývat úvahami o pohnutkách těchto spletitých osobních vztahů, jež jsou dostatečně rozebrány a objektivně váženy v memoárové literatuře. Povšimněme si v těchto místech dalších hrobů: Prve uvedená matka Tylových dětí je pochována nedaleko, v souběžné řadě. Na po-mníku je napsáno Anna Rajská-Turnovská; když totiž Tyl zemřel (poslední své dítě ani nepoznal), ujal se ženy s malými dětmi její a Tylův herecký druh Josef Ladislav Turnovský (1837-1901). Oženil se s ní, podílel se vzorně na výchově jejích dětí a spolu měli ještě další. Jméno Rajská bylo jejím uměleckým jménem; byla herečka stejně jako její starší sestra. V tomto hrobě je pochována i její a Tylova mladší dcera, také herečka, jež ale používala jméno svého skutečného otce Eliška Tylová (1850-1909). - To ještě není na tomto hřbitově vše: proti místu, kde je v této řadě o něco dále hrob K. H. Máchy, je v sousední řadě proti arkádám (kterou jsme jako celek vynechali) hrob dalšího Tylova syna, herce Národního divadla, kde vystupoval jako František Horník-Forchheim (1853-1902). Také on měl jméno po matce, ale připojoval k němu otcův pseudonym z jeho začátků; ten si jej zvolil podle svého rodiště - Kutné Hory. (Ještě na doplnění - J. K. Tyl je pochován na Mikulášském hřbitově v Plzni a jeho žena Magdalena na V. olšanském hřbitově.)

     Ve druhé řadě blízko hrobu Anny Rajské je ještě jeden hrob, souvisící s J. K. Tylem; je tam pochován Karel Strakatý (1804-1868). Tento barytonista, chlouba českých obrozeneckých operních představení, byl první, kdo zazpíval na jevišti Stavovského divadla 21. prosince 1834 píseň Kde domov můj? jako slepý houslista Mareš v Tylově a Škroupově hře Fidlovačka.

     Po této exkurzi do Tylovy doby se vrátíme zas na začátek této cesty a podíváme se po řadě na zdejší hroby. Na začátku je pochován herec a režisér Aleš Podhorský (1900-1964), vlastním jménem Antonín Pasáček. Prošel různými divadelními společnostmi na scény divadel v Pardubicích a Brně. Tam byl od r. 1930 režisérem, členem činohry a nakonec divadelním ředitelem. Režíroval i v Národním divadle v letech 1937-51, potom pracoval v libeňském divadle a působil jako učitel herectví a režie na konzervatoři, JAMU a DAMU. - Na tomto místě byl předtím pochován Josef Jireček (1825-1888); třebaže to už po posledním pohřbu žádný nápis nepřipomíná, zaslouží si aspoň tuto vzpomínku. Byl to literární a kulturní historik, filolog, vydavatel a politik; byl vrstevník a spolupracovník K. Havlíčka Borovského v jeho Pražských novinách. Intenzivně se věnoval dějinám české literatury. V pozdějších letech se podílel na školských reformách i jako ministr, byl zvolen předsedou Královské české společnosti nauk a členem obdobných společností polské, jihoslovanské, uherské a britské. - Jeho žena byla dcera Pavla Josefa Šafaříka.

     Tam, co byl v pozadí hrob K. Strakatého, je u cesty Zdeněk Folprecht (1901-1961), další z řady velkých dirigentských osobností. Velmi se zasloužil o rozvoj hudebního života v Bratislavě. Od r. 1923 až do odchodu do Prahy při vzniku tzv. Slovenského státu r. 1939 byl dirigentem ve Slovenském národním divadle a od r. 1925 současně i dirigentem Orchestrálního sdružení Slovenské filharmonie. V Praze se stal dirigentem Národního divadla.

     Prohlédneme si teď několik hrobů po pravé straně. Hned naproti je pochován univerzitní profesor Václav Vojtíšek (1883-1974), historik, jenž se zabýval zejména dějinami Prahy a Univerzity Karlovy, diplomatikou (listinnými dokumenty) městských knih, městskou i státní sfragistikou (pečetěmi) a heraldikou (znaky a erby). Mnoho let byl archivářem hlav. města Prahy, založil také Archiv Československé akademie věd a stál mu v čele. Byl předsedou Svatoboru až do r. 1970, kdy spolek přerušil svou činnost pro neúnosné ekonomické podmínky. Obnovení Svatoboru r. 1990 se nedožil, ale jeho zásluhou se zachovaly všechny spolkové archiválie, pečlivě uložené v Archivu ČSAV, což umožnilo kontinuitu Svatoboru. - Tvůrcem portrétního medailonu je K. Šejnost.

     O něco dál je portrétní busta dirigenta Karla Nedbala (1888-1964) od J. Šolce. Měl k hudbě blízko; byl synovec skladatele Oskara Nedbala. Ve studiu skladby byli jeho učiteli Vítězslav Novák a J. B. Foerster. V letech 1914-20 byl dirigentem opery Městského divadla na Královských Vinohradech, potom byl šéfem opery v Olomouci, ale v letech 1928-38 zastával tuto funkci ve Slovenském národním divadle. Uvedl tam mj. první kompletní smetanovský cyklus. Po nuceném odchodu z Bratislavy po vzniku tzv. Slovenského státu (podobně jako Z. Folprecht) se vrátil do Olomouce, kde byl šéfem opery až do konce války. Poté odešel do Prahy a dirigoval orchestr Národního divadla.

     Přicházíme k hrobu, kde je pochován František Kovářík (1886-1984), nestor českých herců, který začínal už r. 1903 jako člen ochotnické společnosti, která hrála pro české krajany v USA. Venkovské společnosti a Švandovu arénu na Smíchově pak vystřídal za Divadlo na Vinohradech, jehož byl členem až do odchodu na odpočinek r. 1959, ale i potom ještě hrál několik desítek let pohostinsky a ve filmech a televizních inscenacích.

     Vedle je František Hrubín (1910-1971), básník, dramatik a překladatel. Při vyslovení jeho jména se vybaví vesměs poetické vzpomínky; v několikáté generaci už předčítají rodiče svým dětem jeho říkánky, na nichž je učí dobru a kráse tou nejlahodnější mateřštinou. Sbírku Romance pro křídlovku výtečně převedl do filmového příběhu režisér Otakar Vávra, který podle Hrubínovy divadelní hry natočil také Srpnovou neděli. - Nad jeho hrobem je kovaná mříž ve tvaru kříže, pozoruhodný je však i kámen, nesoucí faksimile básníkova podpisu: Byl vyzdvižen z řečiště jeho milované řeky Sázavy.

      Nyní postojíme u nejvýznačnějšího hrobu v těchto místech, romantického básníka, zakladatele novodobé české poezie Karla Hynka Máchy (1810-1836). Je to původní náhrobek z Litoměřic, kde Máchu potkala nenádálá smrt, když ho tam osud právě nakrátko zavál. (Stojí za poznamenání, že byl vytvořen roku 1846 z iniciativy K. Havlíčka Borovského.) Sem na Vyšehrad byl přenesen za pohnuté doby a dramatických okolností poté, co po mnichovském diktátu Němci zabrali české pohraničí. Máchův druhý pohřeb v květnu roku 1939 byl mohutnou národní manifestací vzdoru proti německé okupaci. - Při restaurování péčí Svatoboru v roce 1992 byla v nápisu na pomníku vědomě ponechána autentická chyba původního kameníka, jenž jej vysekal v podobě: "Dalekáť cesta má! - Marné voláňí!" Není to citát z Máje, jak se mnozí domnívají - takové verše se tam nenajdou. Je to moto, které sám Mácha vepsal na titulní stranu svých Sebraných spisů. - Také datum smrti na pomníku bylo ponecháno v původní podobě - 5. listopadu, ačkoliv Mácha zemřel až 6. listopadu v časných ranních hodinách.

     V souběžné řadě právě za Máchovým hrobem je náhrobní stéla, dílo Olbrama Zoubka, na místě posledního odpočinku Jiřího Adamíry (1926-1993), jednoho z nejvýraznějších herců druhé poloviny 20. století. Byl spjat zejména s Realistickým divadlem na Smíchově, ale poslední tři roky života hrál na scéně Národního divadla. Jeho doménou se staly výrazné dramatické charaktery inte-lektuálně sebezpytné povahy. - V téže řadě přitahuje pozornost velký portrétní pomník dělnické dvojice od V. Blažka na místě, kde leží Jindřich Hořejší (1886-1941). Pomník symbolizuje jeho tvorbu, neboť do literatury vstoupil ve 20. letech jako jeden z iniciátorů proletářské poezie, které zůstal věren i o desetiletí později. Od počátku se také věnoval překládání, zejména francouzské poezie a prózy a vypracoval se v předního představitele překladatelské školy Otakara Fischera, jejímž rysem byla vedle jazykové dokonalosti i schopnost vystihnout a převést mimojazykové výrazové vlastnosti originálu.

     Mohutný blok částečně opracovaného kamene, postupně zarůstající břeč-ťanem, označuje místo, kde leží Čestmír Řanda (1923-1986), herec a režisér. Od svých začátků hrál na význačných scénách: od r. 1948 byl 12 let členem Divadla J. K. Tyla v Plzni, dalších šest sezón Divadla na Vinohradech a od roku 1966 Národního divadla. Byl to výrazný představitel realistické tradice českého herectví, které vkládal do vážných i komických charakterních rolí. Byl hojně obsazován i do rolí ve filmu a televizi, v rozhlase i v dabingu. - Na protější straně je hrob Vladimíra Ráže (1923-2000), dlouholetého člena činohry Národního divadla, a vedle pak hrob Vladimíra Šmerala (1903-1982). Před válkou hrál v Brně a později na pražských avantgardních scénách, v Burianově D 34 a Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha. Po válce byl členem Divadla na Vinohradech. Již od dob spolupráce s V+W hrál i ve filmu a byl jím vyhledáván po všechna další léta pro svůj typický projev úsporných gest a umění hlasové stylizace.

     Náhrobek stojící vedle Řandova je pozoruhodný tím, kdo je jeho autorem. Dětskou podobiznu Ryčinky Maternovy vytvořil Antonín Popp, s nímž jsme se již setkali jako s tvůrcem sochařské výzdoby náhrobku J. E. Purkyně a bývalého hrobu M. Podvalové. Tuto sochu dítěte odlil do bronzu Václav Mašek, týž, který zhotovil kříž na menze Slavína. (Je pochován v hrobce v arkádách nedaleko Slavína.) - Také na jednom z posledních hrobů po pravé straně této cesty nás zaujme především jeho výtvarná podoba: Na hrobě rodiny Sobotkovy je další práce Břetislava Bendy, ženská postava, symbolizující Smutek.

     Na konci této cesty zabočíme vpravo k severní brance. Nejdříve se vydáme podél řady hrobů proti arkádám. Již na jejich počátku zaujme Suchardovo sousoší, na něž jsme již upozornili u jeho hrobu. Symbolizuje drama nenávratného odchodu manželské dvojice v kratinkém časovém sledu. V řadě hrobů vpravo se pak setkáme s více jmény, jež nám jsou známá, např. zakladatele českého olympijského hnutí Josefa Rösslera-Ořovského (1869-1933), až dojdeme k náhrobku Waldemara Matušky (1932-2009) podle návrhu jeho přítele, malíře Kristiana Kodeta. V jeho sousedství je hrob nejmladšího Tylova syna Františka Horníka-Forchheima, o kterém také již byla řeč při pochůzce po souběžné cestě. Nyní se vrátíme podél arkád, mineme severní hřbitovní branku (též dílo arch. A Wiehla) a v pokračování arkád již z dálky spatříme bronzovou bustu Antonína Dvořáka (1841-1904) na secesním pozadí v podobě stylizované smuteční vrby a harfy se zlatými strunami. Obé je dílo Ladislava Šalouna. Snad to je nadbytečné, ale zopakujme si: Dvořák, spolutvůrce české národní hudby, zároveň vynikající klavírní interpret a dirigent vlastních děl, složil 9 symfonií, z nichž poslední, zkomponovaná v Americe a nazvaná Z nového světa, je trvale prestižní záležitostí řady světových symfonických orchestrů. Je autorem devíti oper, z nichž nejhranější je pohádková Rusalka. Skládal symfonické básně, dvě řady Slovanských tanců, instrumentální koncerty, mezi nimiž opět je světově proslulý violoncellový koncert A-dur a h-moll, předehry, oratoria a kantáty, písně a skladby klavírní. O Dvořákově věhlasu, k němuž zde není třeba přidávat dalších slov, svědčí to, že jeho hrob vyhledávají mezi prvními nejen našinci, ale všichni cizinci, ať přicházejí z kteréhokoliv světadílu.

     Hudbu nám připomene i sousední hrobka. Odpočívají v ní dva velcí pěvci Národního divadla: Beno Blachut (1913-1985), tenor a Eduard Haken (1910-1996), bas. Naštěstí již žili v době stále dokonalejší záznamové techniky, takže jejich prvotřídní výkon v operních rolích českého i světového repertoáru je posluchačům zachován i pro příští časy. Na stejném místě jsou uloženy i ostatky herečky Národního divadla Marie Glázrové (1911-2000), ženy Ed. Hakena.

     Nejbližší cestou vlevo, kolem oploceného hřbitůvku řeholních sester při-jdeme k mohutné lípě, v jejímž stínu, jakoby v symbolickém zpodobení názvu jednoho z jeho nejznámějších děl, odpočívá Svatopluk Čech (1846 až 1908). Jeho rétorická vlastenecká a sociální poezie (Písně otroka), veršované vesnické a historické povídky (Ve stínu lípy, Lešetínský kovář) i próza, vrcholící v sati-rách o panu Broučkovi, byly tak oblíbené a autor všemi tak milován, že když zemřel, provázel ho národ na pohřbu, okázalostí hodném králů. - Tvůrcem pomníku je Jakub Obrovský (1882-1949), žák Maxe Pirnera a profesor Akademie výtvarných umění, do 20. let se však uplatňující především jako malíř. (Byl prve jmenován jako jeden z učitelů Cypriána Majerníka.)

     Tato část hřbitova, stejně jako severní část arkád od branky až po jejich západní zakončení, vznikla teprve v letech 1905-1908. Tehdy vznikl i další hřbitov řeholnic - Alžbětinek a. Voršilek na jižní straně hřbitova proti prostran-ství před kostelem sv. Petra a Pavla. Byl tu vlastně už dřív, ale zaujímal jinou polohu, zasahující do onoho prostranství. K přeložení došlo v souvislosti s dokončením novogotické přestavby kapitulního kostela, který se dostavbou průčelí s věžemi přiblížil k místům jeho původního rozložení.

     V této části hřbitova se na naší první procházce po hřbitově zastavíme jen na třech místech. Na prvním nás již zdaleka přiláká busta mužné tváře Antonína Benjamina Svojsíka (1876-1938) a připojený symbol, který charakterizuje jeho hlavní životní zásluhu - byl zakladatelem českého skautingu, jemuž dal krásný domácí název Junák. Také původní poslání skautů, vlastně anglických vojens-kých zvědů, přenesl do českého prostředí a vyjádřil to tím, že mezinárodní skautský symbol, lilii, doplnil štítkem se psí hlavou, která byla po Jiráskově vzoru přijímána jako symbol českých strážců hranic. - Busta od téhož autora, J. Ducháčka, zpodobňuje i jeho staršího bratra Aloise Svojsíka (1875-1917). Vidíme, že má kněžský límeček, "kolárek"; byl katolický kněz a položil život při výkonu duchovní služby vojákům v první světové válce.

     Druhá zastávka je vyvolána vzbuzeným zájmem nedávného data, kdy vešlo v širší známost, kde je pochována Nataša Gollová, (1912-1988), jedna z nejoblíbenějších českých filmových hereček (někdy se zapomíná na její stejně dokonalé herectví divadelní). Jmenovala se vlastním jménem Hodáčová - byla dcera profesora ČVUT Františka X. Hodáče (1883-1943), národohospodáře a místopředsedy Ústředního svazu čs. průmyslníků. Umělecké jméno Gollová si zvolila po svém dědu, historiku Jaroslavu Gollovi. Ani její otec, ani ona zde nejsou na pomníku výslovně uvedeni: Je tu pouze nápis "Rodina Hodáčova".

     Nakonec se zastavíme u mohutného rodinného náhrobku, kde je napsán mimo jiné Josef Pelnář (1872-1964), profesor interního lékařství, svého času člen lékařského sboru, jenž pečoval o T. G. Masaryka a posloužil mu do jeho posledních dnů.

     Opustíme tuto nejnovější část hřbitova. Budeme míjet velký společný hrob řeholníků - benediktinů z Emauského kláštera, menší vyhrazené společné hroby Johanitů (Maltézských rytířů), Těšitelů Božského srdce a Vincentinek. Než dojdeme na cestu, spojující obě hřbitovní branky, spatříme vpravo hrob Vladimíra Sychry (1903-1963), malíře, grafika a ilustrátora, žáka Švabinského. Na svou uměleckou dráhu vstoupil grafickou tvorbou se sociálně angažovanými náměty z městské periferie. Roku 1951 při obnově Karolina namaloval alegorické posta-vy na varhanní kruchtu v aule, při dostavbě Památníku na vrchu Vítkově r. 1953 vznikla podle jeho kartonů mozaiková výzdoba hlavní síně. Zde na jeho hrobě je pomník Noc od J. Wagnera (též autora pomníku A. Dvořáka před Rudolfinem) Na vedlejším místě se zvedá prostý kříž z trámů nad hrobem hudebního skladatele Petra Ebena (1929-2007).

     Po levé ruce, poblíž dalšího nároží onoho ohrazeného prostranství, míjíme malý moderně tvarovaný kamenný náhrobek prvního československého nositele Nobelovy ceny (z roku 1959) Jaroslava Heyrovského (1890-1967), profesora fyzikální chemie Univerzity Karlovy, jemuž byla tato cena udělena za objev elektrolýzy kapkovou rtuťovou elektrodou, kterou nazval polarografie. Tento objev učinil už r. 1922, a když v roce 1925 sestrojil (s M. Shikatou) polarograf k registraci polarografických křivek, otevřel tím cestu k využití polarografie v analytické chemii.

     Obracíme se už na cestu k východu před kostel. Po levé straně hned na kraji jedné řady má bronzovou bustu Antonín Marek (1785-1877), spisovatel a národní buditel, vlastenecký kněz, spolupracovník a celoživotní přítel Josefa Jungmanna, jenž mu byl učitelem češiny. Téměř celý život byl Marek děkanem v Libuni u Jičína, kde rozvinul rozsáhlou činnost buditelskou; odtud jeho přízvisko "libuňský jemnostpán". Působil jako školní dozorce na Turnovsku a významná byla jeho práce pro Matici školskou. (To byly spolky, vznikající v druhé polovině 19. stol. pro zřizování českých škol a knihoven; představovaly obranu proti germanizaci a měly zásluhu na rozvoji českého školství zvlášť v pohraničních, jazykově smíšených oblastech.) - Hrob kryje původní mramoro-vá deska z roku 1877; pomník s bustou od Jos. Drahoňovského dali postavit Markovi rodáci r. 1934.

     Napravo je pochován dirigent Zdeněk Chalabala (1899-1962). Zprvu byl v Zemském divadle v Brně, pak do r. 1945 v Národním divadle; po válce vystří-dal ve dvouletých až tříletých obdobích šéfování opery či dirigentství v Ostravě, znovu v Brně a ve Slovenském národním divadle. Od roku 1953 pak až do svého skonu byl hlavním dirigentem Národního divadla. Byl propagátorem moderní české a slovenské hudby.

o

     Zdálo by se, že naše první procházka už končí; přece se však ještě zastaví-me u jednoho hrobu, a bude to příznačná perlička na závěr návštěvy hřbitova, jenž vznikl jako národní pohřebiště v době vrcholícího národního obrození: Ten poslední hrob po pravé straně u hřbitovní brány - je to takový typický venkovský travnatý růvek a nad ním venkovský kříž, jaký býval na hřbitovech častý v minulých stoletích. Na schránce, která je na něm připevněna, čteme:

JOS. TAPIN KUHN, 1801-1866, KNĚZ - BUDITEL Č.M.VYSOČINY
(Schránka má dvířka. Otevřeme je - a hle pokračování:)
V POLNÉ ZÍSKAL B. NĚMCOVOU ČESKÉ LITERATUŘE
A V BOROVÉ PŮSOBIL VLASTENECKY NA K. HAVLÍČKA

ooo

     Na této první procházce autor - Váš průvodce jistě vynechal řadu jmen lidí, na které si leckterý návštěvník nad těmito stránkami vzpomněl, slyšel o nich, že tu jsou také pochováni. Není divu, pozoruhodných jmen by se zde našel násobek toho, co tento Průvodce nabízí.

     Připomeňme tedy znovu, co bylo řečeno v úvodu: První procházka měla poskytnout základní představu o Vyšehradském hřbitově, a ta jistě byla v této knížce podána, byť jen při pohledu z hlavních cest. Napoprvé je toho k zapamatování možná ažaž.

     Těm, jimž se poštěstí přicházet sem znovu, poslouží následující "Průvodce" na druhé, třetí a dalších procházkách, při kterých budou navštíveny všechny, i úzké či zastrčené vedlejší pěšinky, nebo při kterých se bude moci těkat z místa na místo podle vybraného zájmu: jednou třeba za hudebníky, jindy za výtvarníky, pedagogy, duchov-ními či sportovci, nebo jako po galerii sepulkrální (náhrobní) architektury a podobně.

     Taková knížka-průvodce již vyšla; je objemnější, pohled na historii hřbitova a Slavína, i na životní běh zde pochovaných má hlubší; obsahuje potřebné rejstříky, různé plánky a rozsáhlejší obrazovou část.

     Bližší informace jsou na příslušné stránce o publikační činnosti Svatoboru.

THE VYŠEHRAD CEMETERY - THE PANTHEON (SLAVÍN)

Brief Guide

     THE VYŠEHRAD CEMETERY forms a dominant part of the Vyšehrad National Cultural Monument. The graves of meritorious personages are concentrated here, many of those who contributed to Czech culture, education, national self-determination and the independence of the country.

     Every day, all year round hundreds of visitors from all corners of the Czech Republic and the five continents pay visits to Vyšehrad, the Upper Castle. People who have come from afar often do not have time to go into all the details, and so they tend to be on the lookout for names that are familiar to them. The most frequent cultural link to our country takes the form of music, and their first visit to the Vyšehrad cemetery takes them to the tomb of Antonín Dvořák. The citizens of the United States often think of him as a founder of their national music. One motif from his 9th symphony in E-Minor, "From the New World" (Largo) became the state anthem of one of the states of the Union - Iowa. Many in Europe and as far as Japan also know the music of Bedřich Smetana. Among writers the best-known to guests not only from the English-speaking countries is Karel Čapek.

     Until the early sixties of the nineteenth century, this cemetery covered only a small area in the immediately vicinity of the Church of SS Peter and Paul. After the fall of the absolutist regime that had ruled over the country after the defeat of the revolutionary movement in the year 1848, there occurred a certain detente in political life, and with it began a tempestuous spread of national self-awareness. One of the forms this took was the longing to set up a common burial place of all those who had made major contributions to the national renaissance, similar to such places that existed in other great European countries.

     This idea arose in the patriotic Svatobor Association, founded by the "Father of the Nation", the historian František Palacký in 1862. The selection of the most suitable and most dignified place led to the choice of Vyšehrad, associated with the oldest Czech legends, a lasting source of Czech history described in the oldest chronicles. Beginning in the Romanesque period there is historic proof that Vyšehrad was the residence of Czech princes and kings. One of the most famous of these, Charles IV, King of Bohemia and Holy Roman Emperor, stipulated that the Bohemian coronation ceremony should take its starting point in this place.

     At the beginning only individual tombs were set up - the first above the grave of writer, librarian and archive-keeper Vácslav Hanka, which lies close to the main entrance. At its top is the symbol of the Svatobor Association : three hands holding a ring, the symbol of the association logo: Help - Enlighten - Remember. Thanks to the efforts of the patriotic priest Václav Štulc, provost of the Vyšehrad Chapter, the existing small burial ground was enlarged until, at the end of the nineteenth century, it reached its present size. Simultaneous with the reconstruction of the Chapter church in Neo-Gothic style, the cemetery was given artistic form: Half of its perimeter was lined with Neo-Renaissance arcades with ostentatious graves, and in 1893 the dominant feature of the cemetery, the Slavín (Pantheon), the common tomb of the most meritorious personages, was finished. The designer of the arcades and the Pantheon was Antonín Wiehl, disciple and follower of the greatest Czech architect of the 19th century, Josef Zítek, who, among others, built the National Theatre. The construction work was made possible by a gift of a patriotic entrepreneur and mayor of Smíchov, Petr Fischer, who entrusted the property and care to the Svatobor Association, who had initiated the idea of the construction.

     The Pantheon symbolizes the entire sacred ground, where among the thousands who devoted their lives to their families, to crafts, offices and services of their fellow citizens, there rest personages who stood out among their surroundings by meritorious work for society as a whole, for the nation and their homeland in the spheres of culture, science, the economy, in spiritual service, physical culture, the administration of public affairs, in politics, men and women engraved in our memory by their fate as victims of wars and persecution. Above their graves there rises the architecture of the Pantheon as a common tomb to those without whose contribution our Czech nation would not have gained its present-day appearance, level of culture and education.

     The Vyšehrad cemetery is not a museum with a closed history, as is the case of other cemeteries in Prague, in the Lesser Town or the older parts of Olšany cemetery, where no burials take place any more. From time to time the sad moment arrives when somebody who has departed for ever is placed into the sacred ground of Vyšehrad to become immortal through his work and in our memories.

     The Vyšehrad cemetery and its pantheon are not the sole burial places of all famous men and women who contributed to the memory of the nation and the general public. Many rest elsewhere, as was their last wish or that of their families. Some in their places of birth, others, where they worked and died. Here we shall deal with that selection from our history provided by a short walk through the Vyšehrad cemetery.

     The main entrance to the cemetery is beside the front of the Chapter Church of SS Peter and Paul. The other, the eastern gate, is the first we come to on our way from the Vyšehrad Metro station and the parking lot of tourist buses by the Renaissance Tábor gate of the former baroque fortress. This is where our tour begins.

     Facing you as you pass through the gate is the polished black granite tomb of Jan Neruda (1834-1891), author of Tales from the Little Quarter, Cosmic Songs, Cemetery Flowers and many feature articles and travel stories. He was the most attractive member of a literary group called "Máj", a name taken from a 1858 almanach according to a poem by K.H.Mácha. Some of the works of Jan Neruda have been translated, into English for instance, his Tales from the Little Quarter by Edith Pargeter. The Chilean poet Ricardo Eliecer Neftali Reyes y Basualto (1904-1973) was so impressed by Neruda´s short stories, which he read in a French translation, that, from the age of seventeen, he began to use the pseudonym Pablo Neruda for his own works. In 1971 Pablo Neruda won the Nobel Prize for Literature.

     Božena Němcová (1820-1862) was the greatest Czech writer of short stories and fairy tales. She lived under difficult social conditions while writing her best-known work Babička (Grannie), a story filled with the ideals of love and understanding among people and the wisdom of life. The work is based on her own grandmother and is set in a village in eastern Bohemia. The book has been published over and over again, is a favourite reading for children, and several film versions exist. The relief on the tombstone shows the scene when Grannie is showing her grandchildren the secret contents of her treasure-chest.

     Bedřich Smetana (1824-1884), the founder of Czech national music together with Antonín Dvořák. He composed eight operas, the best-known abroad is the comic opera The Bartered Bride, numerous piano compositions and songs and symphonic works. The most famous of these, the symphonic poem Má vlast (My Homeland), is played every year on 12 May, the day of his death, as the inauguration of the Prague Spring Music Festival. Smetana grew completely deaf in advanced age, which did not stop him, in view of his great musical imagination, from composing further operas and concertos. In his personal life he was a supporter of radical democrats.

     SLAVÍN (The Pantheon): From the beginning the most outstanding poets, writers and scholars were laid to rest here, followed by sculptors and painters, musicians and actors. They were the first to follow the new ways of culture and human knowledge, opened for their nation a window to the world and presented their country to the rest of the world. By today more than fifty men and women are interred here.

     A few words about some of them:

     First the poets:

     Josef Václav Sládek (1845-1912) Poet and translator, who introduced Shakespeare to his nation by giving a poetic version of 33 of his plays and produced Czech versions of the poetry of Robert Burns and H.W.Longfellow. A visit to America in the years 1868-70 introduced him to far freer conditions than prevailed in his own country, then part of the Austrian monarchy, and helped him to reach mature attitudes. The fate of the North American Indians, by that time greatly decimated, showed him the other, inhuman face of American civilization, and Sládek became aware of ever-present oppression and Man´s suffering.

     Jaroslav Vrchlický (1853-1912) Apart from his own extensive works of poetry he was responsible for introducing to the Czech reader all that was best in European literature. He translated into Czech poetry works of Romance literature as well as English and German works (authors such as Dante, Petrarch, Goldoni, Calderon, Lope de Vega, Rostand, Corneille, Hugo, Balzac, Schiller, Goethe, Mickiewicz, Ibsen, Petöfi and others).

     Now two painters:

     Vojtěch Hynais (1854-1925) This painter belonged to the "Generation of the National Theatre", the architects and artists who created the symbol of the cultural revival of the Czech national in the 19th century. His largest canvas in the National Theatre is the main stage curtain. He painted many other pictures.

     Alfons Mucha (1860-1939) This Czech painter and graphic artist lived in Paris and the United States between 1888 and 1910. He became a leading representative of European Art Nouveau. In France Mucha created remarkable posters for the actress Sarah Bernhardt so much so that many regard him as a French artist and even gave his name French pronunciation. Correctly the transcription is "Mu:kha".

     The following three were sculptors:

     Josef Václav Myslbek (1848-1922) The founder of modern Czech sculpture. His work was a merger of Neo-Classicism, Neo-Renaissance and Art Nouveau. Among the many works by Myslbek to be seen in Prague is, primarily, the state of St Wenceslas and the four Patron Saints of the Land on Wenceslas Square. On the Vyšehrad cemetery there is a bust of a leading Czech politician, F.L.Rieger, on his grave in the arcades not far from the Pantheon. In the park closeby there are four big statues of figures from Czech mythology, e.g. Princess Libuše and the founder of the Přemyslid dynasty, Přemysl the Ploughman.

     Jan Štursa (1880-1925) Another founder of modern Czech sculpture, a follower of Myslbek. Examples of his work to be found in Prague are the statue of Work and Humanity on the bridgehead of Hlávka Bridge (on the main North-South thoroughfare through Prague) and a bronze male nude of "Victor" in front of the Belvedere Summer Palace in the Royal Garden in Hradčany.

     Ladislav Šaloun (1870-1946) A leading representative of Czech Art Nouveau sculpture. His best-known work is the monumental statue of Master Jan Hus on the Old Town Square.

     The world of music is recalled by three names:

     Ema Destinnová (1878-1930) Opera singer, soprano, appeared at Covent Garden in London in the years 1904-14 and 1919 and at the Metropolitan Opera in New York in 1908-16 and 1920-21. Apart from singing in the Prague National Theatre she appeared as guest artist on many other stages. She gave outstanding performances in operas by Bedřich Smetana, thereby representing Czech music, and was excellent in Strauss´ Salome, in Puccini´s Madame Butterfly, Verdi´s Aida and others. At certain periods Enrico Caruso was her singing partner.

     Jan Kubelík (1880-1940) Violinist and composer. From 1900 he gave concerts all over the world, a total of more than six thousand performances. As interpreter he concentrated on famous works of the period of musical romanticism, and as composer he performed his own cadenzas to violin concertos by the Viennese classics such as Johannes Brahms and also N.Paganini.

     Rafael Kubelík (1914-1996) Son of Jan Kubelík, conductor and composer. He was the music director of the Chicago Chamber Orchestra in the years 1949-53, of the Covent Garden Opera in London in 1955-58, the Metropolitan Opera in New York from 1972 to 1974 and , at the same time in 1961-79, he was conductor of the Bavarian Radio Orchestra in Munich. He did a great deal to propagate Czech music in the world, especially the works of Leoš Janáček. (His name is to be added to the Pantheon during the present reconstruction work).

     One more name should be mentioned from among those buried here:

     František Křižík (1847-1941) This Czech electro-technician and inventor was the founder of the Czech electro-technical industry. In 1881 he invented the regulation mechanism of the arc lamp. He set up his own firm, which contributed to the electrification of the railway, enterprises and villages. In 1891 he put the first electric tramway into operation in Prague, and in 1902-03 the first electric trains in southern Bohemia. He elaborated a plan for the electrification of the country, was the first in the Czech Lands to build an electromobile, which was successfully tested up the steep Neruda Street rising from the Lesser Town to Prague Castle. For the 1891 Jubilee Exhibition he built a fountain lit by electricity on the Exhibition Grounds. This technically perfect fountain is still on the same site and bears his name to this day.

     Now we shall move from the Pantheon to the arcades. In the bend of the arcades is the tomb of the leading Czech politician of the 19th century, František Ladislav Rieger (1818-1903), who was largely responsible for having a political revival follow the national and cultural renaissance of the first half of the nineteenth century. This culminated in the twentieth century in the establishment of an independent Czechoslovak Republic (1918). The bust is the work of J.V.Myslbek.

     Opposite the arcades is the grave of Karel Čapek (1890-1938), prose writer, dramatist, film screenplay writer, poet, translator, literary, theatre and art critic, philosopher. He was involved with all these things and was outstandingly good at all of them. It is difficult to say what he was best at, whether short stories, feature stories, travellogs and other literary and journalistic genres, or for example his written account of Talks with T.G. Masaryk, since he was a confidential friend of the first President of the Czechoslovak Republic. In the second half of the thirties of the 20th century he turned to sci-fi and utopian views of contemporary life in his novel The War of the Newts to point allegorically to the danger of fascism and the threat to European democracy. The borderline between sinister utopia and reality became even further dimmed in his last two plays White Disease and Mother. One other point of interest: The international term Robot was invented by Karel Čapek. He used it in his sci-fi novel R.U.R. (Rossum´s Universal Robots), where he used this term for artificial men-machines, who, ultimately, tried to rule the world. - Čapek is buried here together with his wife Olga Scheinflugová, a writer and actress.

     On our walk along the arcades we pass the cemetery chapel, where provosts and canons of the Vyšehrad Chapter are buried in the crypt.

     Past the northern gateway we come to a further part of the arcades, where Antonín Dvořák (1841-1904) is buried. Dvořák, younger than Smetana, joined him in creating Czech national music. He was an outstanding pianist and conductor of his own works. He composed nine symphonies, the last of which, composed in America and called From the New World, is performed by prestigious symphonic orchestras world-wide. He composed nine operas, of which Rusalka, a fairytale, is most often performed. He composed symphonic poems, two sets of Slavonic Dances, concertos, including the famous Violin Concerto in A-sharp and B Minor, overtures, oratoria and cantatas, songs and piano music. His bust and tomb were made in Art Nouveau style by Ladislav Šaloun.

     Let us return to the gateway and walk along the path that runs parallel to the arcades. A Neo-Classical tombstone rises above the grave of Karel Hynek Mácha (1810-1836), the most outstanding representative of Czech romanticism and founder of modern Czech poetry. In his poem Máj he expressed his disillusionment, search for answers to metaphysical questions of life and death, eternity and time, expressing it in a unique poetical tongue with rich imagery and musical verses. He has been compared to Lord Byron for his literary qualities and personal attitudes, and he speaks to all generations to this day. Mácha was originally interred in Litoměřice, where he died unexpectedly. That town lies on the territory that was stolen from Czechoslovakia in the autumn of 1938 on the basis of the Munich Agreement between Hitler, Mussolini and statesmen of Britain and France. (The Agreement was later, during the war, declared null and void by the two countries). To ensure that Mácha´s bodily remains should not be destroyed by the fanatic German inhabitants, it was moved to Prague just before the occupation and the expulsion of the Czech inhabitants from that territory. After the end of the war and the renewal of the territorial unity of Czechoslovakia Mácha´s grave remained in Prague, his place of birth.

     Up the steps from the cemetery chapel we reach the main path where there is a tombstone with the name of Jan Ev. Purkyně (1787-1869). This doctor of medicine, natural scientist and philosopher, professor at the University of what is now Wroclaw in Poland, founded the first Institute of Physiology in Europe. In 1825 he discovered the core of the cell in a bird´s egg and clarified the importance of cells as a basic structure and functional unit of plant and animal organisms. Certain cell structures bear his name in the international terminology. Purkyně´s basic discovery is expressed by an inscription at the top edge of the tombstone: Omne vivum ex ovo (All living matter arises from the egg).

     The way along the church leads to the main gate. The first bust on the left-hand side is that of Milada Horáková (1901-1950). She was a lawyer and politician, imprisoned in a concentration camp during the German occupation in the years 1940-45. During the Communist regime she was condemned to death in a manipulated trial for alleged treason and espionage. She was executed, and her bodily remains were destroyed. This spot is a symbolic monument to her.

     At the end of our walk there is a tombstone to Vácslav Hanka (1791-1861). He was a literary historian, translator, museum librarian and editor of older Czech writing. From here the small burial ground began to spread to become a national cemetery and memorial.

     Visitors who are spending a longer time in the Czech Republic may like to visit certain other cemeteries, the big Olšany cemetery, the Old Jewish and the New Jewish cemeteries, all of them oases of quiet in a big and noisy city.

     A question that is often asked is where Franz Kafka, the writer, lies buried. Tourist guides mention Franz Kafka as one of the leading representa-tives of Prague culture. The name of Kafka does appear on the Pantheon, but it refers to the sculptor Bohumil Kafka not Franz Kafka. In view of his creed Franz Kafka is buried on the New Jewish cemetery in Prague 3, close to Metro station Želivského.

DER FRIEDHOF WISCHEHRAD - SLAVÍN

Kurzer Führer für den ersten Gang über den Friedhof

     Der Friedhof Wischehrad ist einer der dominanten Bestandteile des Nationalen Kulturdenkmals Wischehrad. Hier befindet sich eine außergewöhnliche Konzentration von Gräbern bedeutender Persönlichkeiten, die sich in ihrer Zeit um die Entwicklung der tschechischen Kultur, der Bildung, der nationalen Selbstbestimmung und um die staatliche Selbständigkeit verdient gemacht haben.

     Auf den Wischehrad kommen täglich, von einem Frühjahr zum anderen, Hunderte Besucher aus allen Teilen der Welt. Die letzten von ihnen haben oftmals nicht genug Zeit für die umfangreiche Besichtigung, und suchen deshalb nur die bedeutendsten Namen auf, denen sie schon zuhause begegneten. Das häufigste kulturelle Band der Ausländer zu unserem Land ist die Musik, und so führt in der Regel ihr erster Weg zum Grab von Antonín Dvořák. Besonders die Bürger der Vereinigten Staaten halten ihn vielfach auch für den Komponisten ihrer nationalen Musik; ein Motiv aus der 9. Sinfonie e-moll "Aus der neuen Welt" (Largo) ist sogar die Staatshymne eines der Unionsstaaten -von Iowa. Auch die Musik von Bedřich Smetana kennen viele gut, von Europa bis nach Japan. Von den Literaten, nicht nur im englischen Sprachgebiet, ist Karel Čapek bekannt.

     Bis in den Anfang der 60er Jahre des 19. Jh. nahm dieser Friedhof nur eine kleine Fläche in der unmittelbaren Umgebung der Kollegiatskirche Peter und Paul ein. Damals kam es nach dem Fall des absolutistischen Regimes, das im Land nach der Niederlage der revolutionären Bewegung des Jahres 1848 herrschte, zur politischen Lockerung und es trat eine stürmische Entwicklung des nationalen Bewusstseins ein. Sie fand ihren Ausdruck unter anderem in dem großen Bedürfnis, eine gemeinsame Beisetzungsstätte derjenigen zu schaffen, die sich um die nationale Wiedergeburt am meisten verdient gemacht hatten, ähnlich wie sie andere große europäische Nationen hatten.

     Diese Idee entstand im patriotischen Verein Svatobor, den der "Vater der Nation", der Historiker František Palacký im Jahr 1862 gründete. Nach Erwägungen über die Auswahl des geeignetsten und würdigsten Platzes wurde letztendlich der Wischehrad gewählt, wohin die ältesten böhmischen Sagen angesiedelt wurden, welche die nährende Kraft der böhmischen Geschichte waren, die in den ältesten Chroniken beschrieben wurden. Seit den romani-schen Zeiten war er dann schriftlich belegter Sitz der böhmischen Fürsten und Könige. Einer der berühmtesten, der böhmische König und römische Kaiser Karl IV., bestimmte deshalb diesen Ort auch für die Eröffnungszeremonie der böhmischen Krönungszeremonie.

     Anfangs wurden hier nur einzelne Denkmäler errichtet - das erste wurde über dem Grabmal des Schriftstellers, Bibliothekars und Archivars Václav Hanka, unweit vom Haupteingang des Friedhofs errichtet. Auf seinem höchsten Punkt ist das Symbol des Svatobors: drei Hände, die den Kreis halten, das Zeichen des Vereinsmottos: Hilf! Erleuchte! Erinnere dich! - Durch das Verdienst und durch die Mitwirkung des patriotischen böhmischen Fürsten, des Propstes des Wischehrader Domkapitels Václav Štulc, wurde der bisherige kleine Friedhof schrittweise erweitert, bis er Ende des 19. Jh. die heutige Ausdehnung erreichte. Gleichzeitig mit dem laufenden Umbau der Domkirche im neugotischen Stil erhielt der Friedhof auch seine vollendete künstlerische Gestalt: Die Hälfte seiner Umgebungsmauer ist von Arkaden im Stil der Neorenaissance mit Ausstellungsgrabstätten umgeben und 1893 wurde auch die Dominante des gesamten Friedhofs fertiggestellt, die Gruft Slavín. Der Schöpfer der Arkaden und des Slavín war Antonín Wiehl, Schüler und Nachfolger des größten tschechischen Architekten des 19. Jh. (u.a. des Nationaltheaters) - Josef Zítek. Die Errichtung des Slavín wurde durch das großzügige Geschenk des patriotisch denkenden Unternehmers und Bürgermeisters der Stadt Smíchov Peter Fischer möglich, der es mit Widmungsurkunde dem Besitz und der Pflege des Svatorbors - des ideellen Urhebers dieses Baus - anvertraute.

     Die Grabstätte Slavín symbolisiert dieses gesamte heilige Feld, wo zwischen den Tausenden derjenigen, die ihr Leben der Familie, dem Handwerk, dem Amt und dem Dienst an den nächsten Mitbürgern widmeten, auch Hunderte von Menschen ruhen, die sich durch ihre verdienstvolle Tätigkeit für die gesamte Gesellschaft, für die Nation und die Heimat in allen Bereichen der Kultur, der Wissenschaft und der Wirtschaft, in der Seelsorge, Körperkultur, Verwaltung der öffentlichen Dinge, in der Politik von ihrer Umgebung abhoben, aber auch Frauen und Männer, die durch ihr Schicksal als Opfer von Kriegen und Verfolgung in unserem Gedächtnis bleiben. Über deren Gräbern erhebt sich die Architektur des Slavín als gemeinsames Denkmal derjenigen, ohne deren Beitrag die Gegenwart der tschechischen Nation nicht ihr gegenwärtiges Antlitz, das Kulturniveau und ihren Bildungsgrad besäße.

     Der Friedhof Wischehrad ist nicht irgendein Museum mit abgeschlosse-ner Geschichte, wie es beispielsweise beim Kleinseitner Friedhof oder bei den ältesten Abteilungen der Olšansker Friedhöfe der Fall ist, wo die Bestattungen beendet wurden. Von Zeit zu Zeit kommen jene traurige Augenblicke, wenn wieder jemand in die Erde des heiligen Feldes des Wischehrads bestattet wird, der uns für immer verließ und der schon nur noch durch sein Werk und sein Andenken unsterblich blieb, das er hinterließ.

     Der Friedhof Wischehrad und die Grabstätte Slavín sind keine ausschließlichen Bestattungsorte aller bedeutenden Männer und Frauen, die im Gedenken des Volkes und der Öffentlichkeit verankert blieben. Viele, nach eigenem letzten Willen oder auf Wunsch der Familie, fanden ihre letzte Ruhestätte an anderer Stelle, wo sie überwiegend wirkten und starben.

o

     Wir betreten den Friedhof nicht durch das Haupttor neben der Frontseite der Kollegiatskirche Peter und Paul, sondern durch das Osttor, auf das wir in der Regel zuerst stoßen, wenn wir von der Metrostation "Wischehrad" oder vom Parkplatz des Touristenautobusses vom im Renaissancestill errichteten Tabor-Tor in die dortige Barockfestung kommen.

     Direkt gegenüber dem Tor ist der schwarze polierte Granitgrabstein von Jan Neruda (1834-1891), des Autors der Kleinseitner Geschichten, der Kosmischen Lieder, der Friedhofblumen und vieler Feuilletons und Reise-skizzen. Er war das aktivste Mitglied der literarischen Gruppe, die gemäß dem Namen des Almanachs für das Jahr 1858 "Mai" (womit er sich zum Vermächt-nis von K.H.Mácha bekannte) in die Geschichte der tschechischen Literatur als "Maigruppe" einging. (Ausländern ist dieser Name bekannt, obwohl sie dessen Werk kaum kennen, weil es nur sporadisch und in Bruchstücken übersetzt ist. Das ist allerdings kein Zufall, und hier die Erklärung: Der chilenische Dichter Ricardo Eliecer Neftali Reyes y Basualto /1904-1973/ wurde durch dessen Erzählungen so stark angesprochen, mit denen er sich in französischer Über-setzung bekannt gemacht hatte, dass er schon seit seinem 17. Lebensjahr unter dem Pseudonym zu schreiben begann - Pablo Neruda... 1971 wurde dieser weltbekannte Dichter Träger des Nobelpreises für Literatur.)

     Božena Němcová (1820-1862) - Größte tschechische Schriftstellerin von Erzählungen und Märchen; lebte in schwierigen sozialen Bedingungen, aber gerade damals schrieb sie ihr schönstes Werk Die Großmutter, erfüllt vom Ideal der Liebe und des Verständnisses zwischen den Menschen und von den Lebensweisheiten, die sie bei ihrer wirklichen Großmutter in einem Dorf in Ostböhmen erfahren hatte. Das Buch Die Großmutter wird ständig neu aufgelegt, wird begeistert gelesen und wurde wiederholt verfilmt. Das Relief auf dem Grabdenkmal zeigt die Szene, als die Großmutter den Enkeln das Geheimnis des Inhalts ihrer Truhe zeigt.

     Bedřich Smetana (1824-1884) - Mit Antonín Dvořák Begründer der tschechischen Nationalmusik. Er komponierte acht Opern, von denen die bekannteste in der Welt die komische Oper Die verkaufte Braut ist, einschließ-lich Klavier- und Liedkompositionen und sinfonische Werke. Mit der größten von ihnen, mit dem sinfonischen Gedicht Mein Vaterland wird alljährlich das Musikfestival Prager Frühling an seinem Todestag am 12. Mai eröffnet. Im Laufe des Lebens erlitt er den völligen Verlust des Gehörs, und dennoch - dank der genialen inneren musikalischen Vorstellungskraft - komponierte er weitere Opern und Konzerte. - Im persönlichen Leben war er ein Vertreter der radikalen Demokraten.

     SLAVÍN: Seit Entstehung der Gruft wurden hier die hervorragendsten Dichter, Schriftsteller und Wissenschaftler bestattet, nach und nach auch Bild-hauer und Maler, Musiker und Schauspieler, insgesamt also diejenigen, die als erste neue Wege der Kultur und der menschlichen Erkenntnis beschritten, die ihrer Nation den Blick in die Welt öffneten und ihr Volk und ihr Land der übrigen Welt vorstellten. - Bis heute sind hier über 50 Männer und Frauen bestattet und wir wollen einige kurz erwähnen:

     Josef Václav Sládek (1845-1912). Dichter und Übersetzer, brachte seinem Volk Shakespeare näher, indem er 33 der Shakespearschen Dramen nachdichtete, ebenfalls auch die Poesie von R. Burns und H.W. Longfellow. Der Aufenthalt in Amerika 1868-70 brachte ihm die Erkenntnis anderer, in vielem freiheitlicher Verhältnisse, als sie hier in seiner Heimat waren, eingegliedert in die österreichische Monarchie, und trug grundlegend zur Reifung seiner Ansichten bei. Am Schicksal der nordamerikanischen Indianer, die in dieser Zeit fast ausgerottet waren, erkannte er aber das andere, unmenschliche Gesicht der amerikanischen Zivilisation und wurde sich der Allgegenwärtigkeit der Unterdrückung und des Leidens des Menschen bewusst.

     Jaroslav Vrchlický (1853-1912). Sein Hauptverdienst, außer dem eigenen ungewöhnlich umfangreichen dichterischen Schaffen, besteht darin, dass er den tschechischen Lesern den Weg zum Besten im europäischen Schrift-tum öffnete. Er schuf Nachdichtungen einer Reihe von Werken vor allem aus der romanischen Literatur, aber auch der englischen und deutschen (der Autoren wie Dante, Petrarca, Goldoni, Calderón, Lope de Vega, Rostand, Corneille, Hugo, Balzac, Schiller, Goethe, Mickiewicz, Ibsen, Petöfi und weiterer).

     Jetzt erinnern wir an zwei Maler:

     Vojtěch Hynais (1854-1925). Ein Maler, der zur sog. Generation des Nationaltheaters gezählt wird, d.h. zu den Architekten und bildenden Künstlern, die dessen einzigartiges Gebäude schufen, das ein Symbol der Krönung der kulturellen Wiedergeburt des tschechischen Volkes im 19. Jh. ist. Seine größte Leinwand, außer weiteren Gemälden, ist der herrliche Theatervorhang.

     Alfons Mucha (1860-1939). Tschechischer Maler und Grafiker, der allerdings lange Jahre, seit 1888 bis 1910, in Paris und in den USA lebte. Er war ein führender Vertreter des europäischen Jugendstils. Dieser Stil der dekorativen Kunst wurde im tschechischen Milieu als Sezession bezeichnet, als dem Ausdruck des sich Lösens (secese) von den bisherigen herrschenden Kunstrichtungen. Der ähnliche Stil im deutschen Milieu wird als Jugendstil bezeichnet und in Frankreich l´art nouveau. Der lange Aufenthalt in Frankreich, wo Muchas Erfolge mit bemerkenswerten Plakaten zu Rollen der Schauspielerin Sarah Bernhardt begann, bewirkte, dass ihn viele als einen französischen Künstler ansehen und seinem Namen sogar die französische Aussprache seiner geschriebenen Form geben. Die richtige Fassung entspricht allerdings der französischen Transkription "Moukha".

     Weiterhin machen wir uns mit drei Bildhauern bekannt:

     Josef Václav Myslbek (1848-1922). Gründerpersönlichkeit der modernen tschechischen Bildhauerei. In seinem Werk durchdringen sich der Einfluss des Klassizismus, der Neorenaissance und des Jugendstils. Anstelle einer langen Beschreibung seines Werks stehen als Beispiel einige Bildwerke, die wir in Prag entdecken und die sein Werk anschaulich machen: vor allem die Figurengruppe des hl. Wenzel und der vier Landespatronen auf dem Wenzels-platz. Auf diesem Friedhof ist die Büste des führenden tschechischen Politikers Fr. Lad. Rieger auf der Gruft in den Arkaden unweit des Slavín, und im nahen Garten sind vier Statuengruppen von Figuren aus der böhmischen Mythologie, z.B. der Fürstin Libuše und des Gründers der Dynastie Přemysl der Pflüger.

     Jan Štursa (1880-1925). Ein weiterer Begründer der modernen tschechischen Bildhauerei, Myslbeks Fortsetzer. Als Beispiel seiner Arbeiten in Prag nennen wir die Figurengruppe Arbeit und Humanität auf der Vorbrücke der Hlávka-Brücke (auf der städtischen Nordsüd-Hauptmagistrale) und den bronzenen männlichen Akt Sieg vor dem Sommerschloss Belvedere im Königsgarten auf dem Hradschin.

     Ladislav Šaloun (1870-1946). Einer der bedeutendsten Vertreter der tschechischen Bildhauerei. Das wichtigste Monumentalwerk ist die Figurengruppe Jan Hus auf dem Altstädter Ring.

     Aus der Welt der Musik erinnern wir auch an drei Namen:

     Ema Destinnová (1878-1930). Opernsängerin, Sopranistin, trat außer im Prager Nationaltheater in einer Reihe von Weltbühnen auf - in den Jahren 1904-1914 und 1919 im Londoner Covent Garden, 1908-16 und 1920-21 in der Metropolitan Opera in New York, sie gastierte auf weiteren Bühnen. Sie exzellierte vor allem in Opern von B. Smetana,, wodurch sie die tschechische Musik vorbildlich repräsentierte, sie war aber auch ausgezeichnet als Straußsche Salome, Puccinis Madame Butterfly, Verdis Aida usw. In einigen Zeitabschnitten war Enrico Caruso ihr Gesangspartner.

     Jan Kubelík (1880-1940). Violonist und Komponist. Seit 1900 trat er mit großen Erfolgen in der ganzen Welt auf, wobei er über sechstausend Konzerte absolvierte. Als Interpret orientierte er sich auf verdienstvolle Werke aus der Zeit des musikalischen Romantismus, und als Komponist führte er auf Konzerten die eigene Kadenz zu Violinkonzerten der Wiener Klassiker, Joh. Brahms oder N. Paganini auf.

     Rafael Kubelík (1914-1996). Sohn von Jan Kubelík, Dirigent und Komponist. In den Jahren 1949-53 war er musikalischer Direktor des Kammer-orchesters Chicago, 1955-58 der Oper Covent Garden in London, 1972-1974 der Metropolitan Opera in New York und gleichzeitig wirkte er in den Jahren 1961-79 als Dirigent des Orchesters des Bayerischen Rundfunks in München. Er war einer der bedeutendsten Propagandisten der tschechischen Musik in der Welt, wo er sich vor allem für die Aufführung der Werke von Leoš Janáček einsetzte. - (Sein Name fehlt vorerst auf dem Slavín, aber er wird dort während der gerade laufenden Rekonstruktion hinzugefügt.)

     Von allen anderen hier Bestatteten erinnern wir wenigstens an einen Namen: František Křižík (1847-1941). Dieser tschechische Elektrotechniker -Erfinder war der Gründer der tschechischen Elektrotechnikindustrie. Bereits 1881 erfand er den Regulationsmechanismus der Bogenlampe. Er gründete einen eigenen Betrieb, der sich mit seiner Produktion in bedeutender Weise an der Elektrisierung der Bahnen, Betriebe und Gemeinden beteiligte. 1891 setzte er die erste Straßenbahn in Prag in Betrieb, 1902-03 die erste elektrische Fernbahn (in Südböhmen), er erarbeitete den Elektrifizierungsplan des Landes, als erster in Böhmen rüstete er Elektromobile aus, erfolgreich auf dem Weg der steilen Straße Nerudová erprobt, die von der Kleinseite aus auf die Burg führt. Für die Jubiläumsausstellung 1891 baute er den elektrisch beleuchteten Springbrunnen auf dem Ausstellungsgelände; bis heute trägt der technisch vollendete Springbrunnen an gleicher Stelle seinen Namen.

     Jetzt gehen wir vom Slavín herunter zu den Arkaden. In der Stelle, wo sie unterbrochen sind, ist die Grabstätte des Führers der tschechischen Politik des 19. Jahrhunderts František Ladislav Rieger (1818-1903), der das größte Verdienst daran hatte, dass die Wiedererneuerung politisch an die nationale und kulturelle Wiedererneuerung der 1. Hälfte des 19. Jh. anknüpfte, die im 20. Jahrhundert (1918) in der Entstehung der selbständigen Tschechoslowakischen Republik gipfelte. - Hier befindet sich seine Büste von J.V. Myslbek (über den die Ersterwähnung auf dem Slavín war).

     Gegenüber der Arkaden ist Karel Čapek (1890-1938) bestattet, Prosaist, Dramatiker, Filmlibrettist, Dichter und Übersetzer, Literatur-, Theater- und Kunstkritiker, Ästhet und Philosoph. Das alles war er und in allem war er außergewöhnlich. Deshalb ist es nicht leicht zu sagen, was an ihm das Wesentlichste war, ob Feuilletons, Erzählungen, Reiseberichte und weitere literarische und journalistische Genres oder beispielsweise die nieder-geschriebenen Gespräche mit T. G. Masaryk, dessen Vertrauter er war. Wir wählen also nur den letzten Abschnitt seines Lebens aus. In der zweiten Hälfte der 30er Jahre kehrte er von den anderen Genres zur utopisch-phantastischen Sicht auf die Zukunft in dem Roman Der Krieg der Moloche zurück, um allegorisch auf die Gefahr des Faschismus und die Gefährdung der europäischen Demokratie hinzuweisen. Noch eindringlicher gestaltete er die fließenden Grenzen zwischen einer verderbenträchtigen Utopie und der Realität in den letzten zwei Dramen - Die weiße Krankheit und Die Mutter. - Wir erinnern noch an etwas Interessantes: Der internationale Ausdruck Roboter ist seine Schöpfung. Er führte sie in dem Roman R.U.R. (Rossum´s Universal Robots) ein, wo er die künstlich geschaffenen Mensch-Maschinen so benannte, die versuchten, allmählich die Welt zu beherrschen. (In diesem Grab ist auch seine Frau Olga Scheinpflugová bestattet, Schauspielerin und Schriftstellerin).

     Gehen wir weiter entlang der Arkaden, auch vorbei an der Friedhofs-kapelle, in deren Krypta die Propste und Domherren des Wischehrader Kapitels beigesetzt sind, gehen wir auch am Nordtor vorbei und gehen wir zu einem weiteren Teil der Arkaden, wo Antonín Dvořák (1841-1904) liegt, altersmäßig jünger als Smetana (beide gelten als die Schöpfer der tschechischen Nationalmusik), gleichzeitig ausgezeichneter Klavierinterpret und Dirigent der eigenen Werke. Er komponierte 9 Sinfonien, von denen die letzte, komponiert in Amerika und benannt Aus der neuen Welt, immer weiter eine Prestigeangelegenheit einer Reihe von Sinfonieorchestern der ganzen Welt ist. Er ist der Autor von 9 Opern, von denen die meistgespielte Rusalka ist, die nach einem Märchenmotiv geschrieben wurde. Er komponierte sinfonische Gedichte, zwei Reihen Slawischer Tänze, Instrumentalkonzerte, darunter ist wiederum das weltweit bekannte Violoncellokonzert A-dur und h-Moll, Vorspiele, Oratorien und Kantaten, Lieder und Klavierkompositionen. - Seine Büste und das Grabmal schuf Ladislav Šaloun (dessen Namen wir auf dem Slavín begegneten) im Jugendstil.

     Kehren wir zum Tor zurück, an dem wir zuerst vorbeigingen, und betreten wir den Nebenweg, der parallel zu den Arkaden verläuft. Unter dem klassizistischen Grabmal ist hier Karel Hynek Mácha (1810-1836) bestattet, der bedeutendste Vertreter des tschechischen Romantimus und Begründer der modernen tschechischen Poesie. In seinem Schlüsselwerk, dem Gedicht Mai, brachte er am intensivsten seine Desillusion, die Suche nach der Antwort auf die methaphysischen Fragen des Lebens und des Todes, der Ewigkeit und der Zeit zum Ausdruck und erreichte gleichzeitig eine einzigartige künstlerische Wirkung der dichterischen Sprache mit reicher Bildhaftigkeit und Musikalität der Verse. Aufgrund dieser literarischen Eigenschaften und dieser persönlichen Haltungen wird er oftmals mit Byron verglichen. Alle Generationen wenden sich Mácha zu - bis auf den heutigen Tag. - Mácha wurde ursprünglich in Litoměřice begraben, wo er unverhofft starb. Diese Stadt liegt in einem Gebiet, das im Herbst 1938 der Tschechoslowakei aufgrund des Münchener Abkommens von Hitler, Mussolini und von Staatsmännern Großbritanniens und Frankreichs entrissen wurde (die zwei letzteren Länder erklärten es allerdings später, noch während des Krieges, als ungültig). Damit Máchas sterblichen Überreste nicht dem Untergang preisgegeben waren, der ihnen durch die dortige fanatisierte deutsche Bevölkerung drohte, wurden sie zusammen mit dem Grabmal nach Prag überführt, seinem Geburtsort, und blieben auch nach Kriegsende und nach der Erneuerung der territorialen Einheit der Tschechoslowakei für immer hier.

     Auf dem Weg von der Friedhofskapelle treppauf betreten wir den Hauptweg, wo das Denkmal mit dem Namen Jan Ev. Purkyně (1787-1869) steht. Arzt, Naturforscher und Philosoph. Als Professor an der Universität in Wratislav (das heutige Wroclav in Polen) gründete er das erste physiologische Institut in Europa. 1825 entdeckte er den Zellkern in einem Vogelei und klärte die Bedeutung der Zelle als Grundstruktur und funktionelle Einheit der Organismen von Pflanzen und Lebewesen. Eine Reihe von Zellstrukturen trägt auch in der internationalen Terminologie seinen Namen. Die Haupterkenntnis von Purkyně bringt die Aufschrift auf dem oberen Rand des Denkmals zum Ausdruck. Omne vivum ex ovo (Alles Leben entspringt dem Ei).

     Auf dem Weg entlang der Kirche gehen wir zum Haupttor des Friedhofs. Die erste Büste an der linken Seite ist Milada Horáková (1901-1950). Sie war Rechtsanwältin und Politikerin, während der deutschen Okkupation von 1940 bis 1945 in einem Konzentrationslager interniert. Während des totalitären Regimes wurde sie in einem manipulierten Gerichtsprozess auf der Grundlage der tendenziös konstruierten Beschuldigung des Hochverrats und der Spionage zum Tode verurteilt, hingerichtet und ihre sterblichen Überreste vernichtet. Dieser Ort ist ein symbolisches Denkmal.

     Am Ende unseres Wegs ist ein Denkmal über der Grabstätte von Vácslav Hanka (1791-1861), literarischer Historiker, Übersetzer, Museumsbibliothekar und Editor alter tschechischer Schriften. - Wie bereits in der Einführung gesagt, war das der Beginn, nach dem sich der damalige kleine Friedhof in die nationale Begräbnisstätte zu verwandeln begann.

     Eine häufige Frage der Ausländer beantworten wir gleich: Sie wollen wissen, wo der Schriftsteller Franz Kafka beigesetzt ist, weil er ihnen in den Touristenprospekten häufig als einer der führenden Repräsentanten der Prager Kultur vorgestellt wird, und sie zögern, wenn sie dem Namen Kafka begegnen, der auf dem Slavín überschrieben ist. Nun - es handelt sich nur um Namensgleichheit. Franz Kafka ist - entsprechend seiner Konfession - auf dem Neuen jüdischen Friedhof in der Nachbarschaft Olšan beigesetzt worden, währenddessen im Slavín der Bildhauer Bohumil Kafka bestattet wurde. (Ein Werk von ihm ist mehr als bekannt: Es ist das größte Reiterdenkmal der Welt, das auf dem Hügel Vítkov über Prag den berühmten böhmischen Feldherrn aus den Hussitenkriegen in der ersten Hälfte des 15. Jahrhundert Jan Žižka darstellt.

ooo

     Wenn Sie sich in der Tschechischen Republik (in Prag) eine längere Zeit aufhalten, können Sie auch weitere Friedhöfe aufsuchen - den Friedhof Olšanský hřbitov (zwischen den Metrostationen A - Flora und Želivského) und den Neuen jüdischen Friedhof (nahe der Station Želivského).

LE CIMETIERE DE VYŠEHRAD - SLAVÍN

Petit guide pour une premiere promenade

     Le cimetiere est un lieu dominant du Monument National de Vyšehrad. C'est la que se trouvent, en forte concentration, les tombeaux de personnages importants qui, a leur époque, ont beaucoup apporté a la culture et au savoir tcheques, au peuple tcheque en temps que nation indépendante.

     Au cours de l'année, Vyšehrad est visité par des centaines de touristes venant de toutes les régions de notre pays et de tous les continents. Les visiteurs étrangers n'ont pas souvent suffisamment le temps de faire une visite détaillée et pour cette raison ils cherchent uniquement les noms les plus célebres, déja connu. C'est sans doute la musique qui représente les plus forts liens culturels entre les étrangers et notre pays; leurs premiers pas se dirigent alors vers le tombeau d'Antonín Dvořák. Ce sont surtout les ressortissants des Etats-Unis qui le considerent comme fondateur de leur musique nationale; un motif de sa symphonie en mi mineur "Du Nouveau Monde" (Largo) est meme repris comme l'hymne par un état de l'Union - Iowa. La musique de Bedřich Smetana est également tres appréciée partout, de l'Europe au Japon. Parmi les hommes de lettres, l'écrivain Karel Čapek est le plus connu des visiteurs.

     Au début des années 1860 encore, le cimetiere occupait uniquement une petite surface a proximité immédiate de l'église de Saint-Pierre et Saint-Paul. C'est a cette époque-la, apres la chute du régime absolutiste instauré dans le pays en réaction au mouvement révolutionnaire de 1848, qu'on assista a une détente politique et a une évolution essentielle de la conscience nationale. Elle s'exprima, entre autres, a travers le désir de créer, suivant l'exemple des autres grandes nations européennes, un endroit ou seraient enterrés tous ceux qui avaient le plus travaillé a la renaissance du sentiment national tcheque.

     Cette idée a vu le jour au sein de Svatobor, société de patriotes fondée en 1862 par František Palacký, pere de l'historiographie tcheque. Apres les réflexions autour du choix d'un endroit qui serait le plus approprié et le plus digne, Vyšehrad a été choisi comme le lieu ou se déroulaient les plus vieilles légendes tcheques décrites dans des chroniques anciennes et dans lesquelles l'historiographie tcheque puisait sa force. Depuis l'époque romane, Vyšehrad était, d'apres les documents historiques, le siege des résidences des princes et des rois tcheques. Charles IV, l'un des plus célebres rois tcheques et empereur du Saint-Empire romain, a décidé que Vyšehrad serait le lieu ou s'ouvrirait la cérémonie tcheque de couronnement.

     L'idée de faire un panthéon tcheque a commencé a se réaliser d'abord avec des monuments funéraires individuels ; le premier a été érigé au-dessus du tombeau de Vácslav Hanka, bibliothécaire et archiviste, qui se trouvait a proximité de l'entrée principale au cimetiere. Le sommet du monument funéraire est décoré par le symbole de Svatobor : trois mains tenant un cercle, signe de la parole d'ordre de cette société : Aide ! - Illumine ! - Rappelle-toi ! Grâce a l'activité de Václav Štulc, pretre patriote tcheque, prévôt du chapitre de Vyšehrad, le petit cimetiere existant fut progressivement élargi pour atteindre sa dimension actuelle a la fin du 19^eme siecle. Parallelement aux travaux de réfection de l'église du chapitre en style néogothique, le cimetiere a reçu une forme artistique parfaite : la moitié de son périmetre est orné par des arcades de style néo-Renaissance avec des tombeaux monumentaux, et le panthéon de Slavín, dominante du cimetiere, a été terminé en 1893. L'architecte des arcades et de Slavín est Antonín Wiehl, éleve et successeur de Josef Zítek, le plus grand architecte tcheque du 19^eme siecle qui a conçu, entre autres, le Théâtre National. La création de Slavín a été possible grâce a un don tres généreux de Petr Fischer, entrepreneur patriote et maire de la commune pragoise de Smíchov, qui a confié par un acte de donation Slavín en propriété et aux soins de Svatobor, pere spirituel de ce monument.

     Le panthéon de Slavín symbolise l'ensemble du sanctuaire ou, parmi les milliers de ceux qui ont dédié leur vie a la famille, au métier, a la fonction publique et au service de leurs proches, reposent également des centaines de personnes qui brillaient dans leur domaine par leur activité méritoire au service de tous, de la nation et de la patrie, dans tous les domaines de la culture, des sciences et de l'économie, dans le service spirituel, celui de la culture physique, de l'administration publique, politique, ainsi que les femmes et les hommes inscrits dans notre mémoire par leur destin de victimes de guerres et de persécutions. Au-dessus de leurs tombeaux domine l'architecture de Slavín comme un monument commun a ceux sans la contribution desquels le présent de la nation tcheque n'aurait pas son image actuelle et son niveau de culture et de savoir.

     Le cimetiere de Vyšehrad n'est pas un musée avec une histoire achevée comme c'est le cas du cimetiere de Malá Strana ou de la plus ancienne partie du cimetiere d'Olšany ou il n'y a plus d'enterrements. De tristes moments arrivent encore ou la terre du cimetiere de Vyšehrad accueille un personnage qui nous a quittés pour toujours, immortalisé par son oeuvre et sa mémoire révérée.

     Les cimetieres de Vyšehrad et Slavín ne sont pas les seuls endroits ou tous les grands hommes et femmes inscrits dans la mémoire de la nation sont enterrés. Nombreux sont ceux qui, selon la volonté exprimée dans leur testament, ou selon le désir de leur famille, reposent la ou ils sont nés ou décédés, ou encore la ou ils ont passé la plus grande partie de leur vie active.

     Nous n'entrerons pas au cimetiere par la porte principale a côté de la façade de l'église du chapitre de Saint-Pierre et Saint-Paul, mais par la petite porte située a l'Est qui est la premiere a passer quand on arrive de la station de métro Vyšehrad ou du parking des cars touristiques devant la Porte de Tábor, de style Renaissance, qui donnait l'acces a l'ancienne forteresse baroque.

     Directement en face de la petite porte se trouve la pierre tombale en granit noir poli de Jan Neruda (1834-1891), auteur des Contes de Malá Strana, Chants cosmiques, Fleurs de cimetiere et de beaucoup de feuilletons et de courts récits de voyage. Il était le plus actif des membres d'un cercle littéraire qui est entré dans l'histoire de la littérature tcheque sous le nom de "Cercle de mai" et qui, en hommage du poete romantique tcheque K.H. Mácha, a appelé son almanach publié en 1858 "Mai", pour reprendre le titre du célebre poeme de Mácha et pour se déclarer son successeur.

     Le nom de Neruda est plutôt familier aux étrangers sans qu'ils connaissent son oeuvre car il est traduit rarement et de façon fragmentaire. Il ne s'agit pas pourtant d'un hasard mais cette connaissance s'explique de façon suivante : le poete chilien Ricardo Eliecer Neftali Reyes y Basualto (1904-1973) a été si profondément touché par les contes de Macha qu'il avait lus en traduction française, qu'il s'est décidé a écrire depuis l'âge de 17 ans sous le pseudonyme de Pablo Neruda .... En 1971 ce poete connu dans le monde entier a obtenu le Prix Nobel de littérature.

     Božena Němcová (1820-1862) - le plus grand écrivain feminin tcheque de contes et contes de fée; elle vivait dans des conditions difficiles et justement de cette époque-la date son plus beau livre intitulé la Grand-mere, imprégné de l'idéal d'amour, de compréhension entre les hommes et de sagesse, qu'elle puisait de la vie de sa propre grand-mere qui vivait dans un village de Boheme de l'Est. La Grand-mere est régulierement rééditée, trouve toujours ses lecteurs passionnés et a été portée a l'écran par plusieurs réalisateurs. Le relief sur la pierre tombale montre la scene ou la grand-mere révele a ses petits enfants le contenu de son bahut.

     Bedřich Smetana (1824-1884) - ensemble a Antonín Dvořák fondateur de la musique tcheque nationale. Il a composé huit opéras lyriques dont la plus connue dans le monde entier est la Fiancée vendue, maintes compositions pour le piano, des chansons et des oeuvres symphoniques. La grande symphonie Ma patrie ouvre chaque année le festival musical Printemps de Prague le 12 mai, jour de commémoration de sa mort. Au cours de sa vie Smetana a perdu completement l'usage de l'ouie, mais malgré cela, grâce a son imagination intérieure géniale, il a composé encore d'autres opéras et concertos.

     SLAVÍN : Depuis sa création le panthéon accueillait des poetes, des écrivains et des grands hommes de science, plus tard également des sculpteurs, peintres, musiciens et acteurs, généralement ceux qui furent les premiers a révéler de nouveaux horizons dans les domaines de la culture et des connaissances humaines, qui ouvraient a leurs concitoyens une vue sur le monde et présentaient la nation tcheque et le pays a l'étranger. De nos jours, il y a plus de cinquante hommes et femmes qui y sont enterrés. Citons les noms de quelques-uns d'entre eux :

     Josef Václav Sládek (1845-1912). Poete et traducteur de 33 drames de Shakespeare, de la poésie de R. Burns et H.W. Longfellow. Son séjour américain dans les années 1868-70 lui a fait découvrir une situation décidément plus libre sous certains aspects que n'était celle dans sa patrie intégrée dans l'empire Autriche-Hongrie, et ce séjour a contribué a la maturité de sa pensée. Mais le destin des Indiens de l'Amérique du Nord, a cette époque-la déja presque exterminés, lui a rappelé le côté inhumain de la civilisation américaine et il s'est rendu compte de l'omniprésence de l'oppression et de la souffrance de l'homme.

     Jaroslav Vrchlický (1853-1912). En dehors de son oeuvre poétique tres vaste, il a le grand mérite d'avoir fait connaître aux lecteurs tcheques les meilleurs oeuvres de la littérature européenne. Il traduisait surtout la littérature des pays latins (Dante, Petrarque, Goldoni, Calderón, Lope de Vega, Rostand, Corneille, Hugo, Balzac) mais aussi la littérature anglaise, allemande et d'autres expressions (Schiller, Goethe, Mickiewicz, Ibsen, Petöfi, etc.)

     Vojtěch Hynais (1854-1925). Peintre appartenant a la génération qui s'est formée autour du Théâtre National, c'est-a-dire a la génération des architectes, peintres et sculpteurs, auteurs de ce bâtiment unique, symbole de la renaissance culturelle de la nation tcheque au 19^eme siecle. En dehors des autres tableaux qui se trouvent au Théâtre National, sa plus grande toile est le splendide rideau principal.

     Alfons Mucha (1860-1939). Peintre et graveur tcheque qui séjourna dans les années 1888-1910 a Paris et aux U.S.A. Il fut l'un des principaux représen-tants de l'Art Nouveau en Europe. A cause de son long séjour en France ou il a connu ses premiers succes, avec de remarquables affiches consacrée a l'actrice Sarah Bernhardt et aussi a la Comédie Française et a l'Odéon, il est souvent considéré par beaucoup de personnes comme un artiste français et en con-séquence son nom est également "francisé".

     Josef Václav Myslbek (1848-1922). Personnage fondateur de la sculpture tcheque moderne. Dans son oeuvre se rencontrent des influences du classicisme, du style néo-Renaissance et Art Nouveau. Quelques statues que l'on se doit de voir a Prague représentent le mieux son oeuvre: il y a d'abord la statue équestre de Saint-Venceslas et de quatre patrons du pays qui se trouve sur la place Venceslas; au cimetiere de Vyšehrad se trouve un buste de František Ladislav Rieger, homme politique important, qui est situé au-dessus de son tombeau dans les arcades a proximité de Slavín. Dans le parc qui voisine l'église de Saint-Pierre et Saint-Paul, on peut voir ses quatre groupes de sculptures de la mythologie tcheque, par ex. la princesse Libussa et Přemysl, fondateur de la dynastie des Přemyslides.

     Jan Štursa (1880-1925). Un autre fondateur de la sculpture tcheque moderne, continuateur de Myslbek. Parmi ses travaux qui sont a voir a Prague, nous pouvons citer par ex. les sculptures Travail et Humanité situées a la tete du pont Hlávka, et le nu masculin en bronze Vainqueur qui se trouve devant le Belvédere au Jardin royal a Hradčany.

     Ladislav Šaloun (1870-1946). Un des plus remarquables sculpteurs de l'Art Nouveau tcheque. Sa sculpture monumentale la plus connue est la statue de Jean Hus sur la Place de la Vieille Ville.

     Ema Destinnová (1878-1930). Chanteuse d'opéra, soprano qui exerçait son art au Théâtre National et sur nombreuses scenes mondiales : dans les années 1904-14 et en 1919 au Covent Garden de Londres, en 1908-16 et 1920-21 au Metropolitan de New York, et sur beaucoup d'autres scenes en tant qu'artiste invitée. Elle brillait surtout dans les opéras lyriques de B. Smetana en représentant d'excellente façon la musique tcheque, mais elle était également remarquable dans les rôles de Salomé de Strauss, Madame Butterfly de Puccini et Aida de Verdi etc.; pendant un certain temps son partenaire artistique fut Enrico Caruso.

     Jan Kubelík (1880-1940). Violoniste et compositeur. A partir de 1900, il donna avec beaucoup de succes plus de six mille concerts dans le monde entier. Comme interprete, il choisit surtout des ouvres célebres de l'époque romantique et se présenta comme compositeur aux concerts grâce a la réécriture rythmique de concertos pour violon, des classiques viennois, de J. Brahms ou de N. Paganini.

     Rafael Kubelík (1914-1996). Fils de Jan Kubelík, chef d'orchestre et compositeur. En 1949-1953, il fut directeur musical de l'Orchestre de chambre de Chicago, en 1955-58 de l'Opéra Covent Garden de Londres, en 1972-74 du Metropolitan de New York ; en meme temps, en 1961-79, il travailla comme chef de l'Orchestre de la radio bavaroise a Munich. C'est lui qui a fait principalement connaître la musique tcheque dans le monde, surtout les oeuvres de Leoš Janáček. Pour l'instant, son nom manque encore au panthéon de Slavín, mais il y sera ajouté dans le cadre des travaux de réfection qui sont en cours.

     Parmi les personnages enterrés ici, citons encore un nom:

     František Křižík (1847-1941). Cet électrotechnicien - inventeur tcheque fut le fondateur de l'industrie électrotechnique tcheque. Déja en 1881, il inventa un dispositif de régulation de la lampe a arc. Il fonda sa propre entreprise qui participa de façon importante par sa production a l'électrification des chemins de fer, des entreprises et des communes. En 1891, il mit en exploitation la premiere ligne électrique dans les rues de Prague, en 1902-03 la premiere ligne électrique qui assura la liaison entre plusieurs villes de Boheme du Sud, élabora un plan d'électrification du pays, fut le premier en Boheme et Moravie a construire des électromobiles, testés avec réussite dans la pente de la rue Nerudova menant de Malá Strana au Château de Prague. Pour la grande exposition de 1891 il réalisa une illumination électrique d'une fontaine au Parc des Foires a Prague; celle-ci, techniquement perfectionnée, est toujours située au meme endroit et porte son nom.

     Descendons maintenant de Slavín aux arcades. A l'endroit ou elles se coupent se trouve le tombeau de František Ladislav Rieger (1818-1903), grand ténor de la vie politique du 19^eme siecle qui eut la chance de voir la renaissance nationale et culturelle de la premiere moitié du 19^eme siecle suivie d'une renaissance politique qui culmina au 20^eme siecle par la fondation de la République tchécoslovaque en 1918. Ici se trouve son buste créé par J.V. Myslbek.

     En face des arcades il y a le tombeau de Karel Čapek (1890-1938), écrivain, auteur dramatique, scénariste de cinéma, poete et traducteur, critique littéraire, de théâtre et d'arts plastiques, esthéticien et philosophe. Il fut brillant dans toutes ces disciplines. Pour cette raison, il est difficile de dire ce qui est fondamental dans son oeuvre, si ce sont ses feuilletons, contes, récits de voyage et autres genres littéraires et journalistiques, ou bien les Entretiens avec T.G. Masaryk, premier président du nouvel Etat tchécoslovaque, de qui Čapek était tres proche. Dans la deuxieme moitié des années trente, en abandonnant les autres genres littéraires, il jeta a nouveau un regard utopique et fantastique sur les temps présents dans son roman La guerre avec les salamandres, pour montrer de façon allégorique le danger du fascisme et sa menace pour la démocratie européenne. Dans ses deux derniers drames, Maladie blanche et La Mere, la limite entre l'utopie et la réalité est déja tres sublime. Citons encore une particularité : c'est lui qui a créé le terme international robot. Il apparaît dans son roman fantastique R.U.R. (Rossum's Universal Robots), dans lequel ou il donne ce nom aux personnes-machines artificiellement créées qui essayent plus tard de dominer le monde. Dans le meme tombeau que Čapek repose son épouse Olga Scheinpflugová, actrice et écrivain.

     Si nous longeons les arcades, nous passons la chapelle de cimetiere dont la crypte abrite les tombeaux de prévôts et chanoines du Chapitre de Vyšehrad, puis nous passons encore la petite porte du Nord et arrivons a l'autre partie des arcades ou est enterré Antonín Dvořák (1841-1904), avec Smetana cofondateur de la musique nationale tcheque ; il fut également un pianiste remarquable et un chef d'orchestre pour la production de ses propres oeuvres. Il a composé neuf symphonies dont la derniere, créée en Amérique et intitulée Du Nouveau Monde reste de façon permanente un répertoire de prestige pour de nombreux orchestres symphoniques dans le monde. Il est l'auteur de neuf opéras lyriques dont le plus joué est Rusalka, traitant un sujet féerique. Il a composé des poemes symphoniques, deux séries des Danses slaves, des concertos instrumentaux dont on peut citer le concerto pour violoncelle en la majeur et si mineur, célebre dans le monde entier, des oratorios et cantates, des chansons et compositions pour le piano. L'auteur de son buste et de son tombeau est Ladislav Šaloun qui les a créés en style Art Nouveau.

     Nous revenons a la petite porte que nous avons précédemment passée et continuons sur un chemin parallele aux arcades. Sous la pierre tombale en style classique repose Karel Hynek Mácha (1810-1836), le plus grand représentant du romantisme tcheque et fondateur de la poésie tcheque moderne. Dans son oeuvre principale, le poeme Mai, il a exprimé tres intensivement sa désillusion, sa recherche de réponse aux questions métaphysiques sur la vie et la mort, l'éternité et le temps, et en meme temps il est arrivé a un effet artistique unique du langage poétique, avec une grande richesse d'images et de musicalité des vers. Pour ses qualités littéraires et ses attitudes personnelles, il est souvent comparé a Byron. Toutes les générations se sont toujours référées a Mácha et le font encore a présent. Mácha avait été a l'origine enterré a Litoměřice, lieu de son déces soudain. Cette ville se trouve sur le territoire qui avait été volé a la Tchécoslovaquie en 1938 suite aux Accords de Munich, pacte malhonnete conclu entre Hitler, Mussolini et les représentants politiques de la Grande Bretagne et de la France (les deux derniers pays ont déclaré plus tard, pendant la guerre, la nullité de ce pacte). Pour éviter le risque de destruction de la part de la population locale allemande, fanatisée, la dépouille de Mácha a été, juste avant l'occupation du territoire et l'expulsion des habitants tcheques, transférée a Prague, sa ville natale, ou elle est restée meme apres la fin de la guerre et la restauration de l'intégrité territoriale de la Tchécoslovaquie.

     Sur le chemin de la chapelle de cimetiere, nous montons par un escalier vers l'allée principale ou se trouve un monument avec le nom de Jan Ev. Purkyně (1787-1869). Médecin, chercheur en sciences naturelles et philosophe, professeur a l'Université de Wroclaw en Pologne, il a fondé le premier Institut physiologique en Europe. En 1825, il découvrit le noyau cellulaire dans l'oeuf d'oiseau et dévoila l'importance de la cellule comme unité fonctionnelle et structurelle fondamentale des organismes d'origine végétale et animale. De nombreuses structures cellulaires portent son nom également dans la terminologie internationale. La principale découverte de Purkyně est exprimée par une écriture en haut du monument : Omne vivum ex ovo (tout ce qui est vivant prend son origine de l'oeuf).

     En prenant le chemin qui longe l'église, nous nous dirigeons vers la porte principale du cimetiere. Le premier buste a gauche est celui de Milada Horáková (1901-1950). Elle était juriste et politicienne ; dans les années 1940-45, sous l'occupation nazie, elle fut emprisonnée dans un camp de concentration. Sous le régime totalitaire, dans un proces manipulé, elle fut inculpée fictivement de haute trahison et d'espionnage, elle fut condamnée a la peine capitale, exécutée, et sa dépouille fut anéantie. Ce lieu est un monument symbolique.

     A la fin de notre promenade nous nous retrouvons devant le tombeau de Vácslav Hanka (1791-1861), historien littéraire, traducteur, bibliothécaire de musée et éditeur des écrits tcheques anciens. Comme nous l'avons déja dit, ce tombeau marque le début de la transformation d'un petit cimetiere local en un panthéon national.

     Nous voulons encore répondre a une question souvent posée par des étrangers : ils veulent savoir ou se trouve le tombeau de l'écrivain Franz Kafka car il est mentionné, dans des guides touristiques, comme un représentant éminent de la culture pragoise et ils ont des doutes quand ils rencontrent le nom de Kafka a Slavín. Il s'agit alors d'une coincidence. Franz Kafka, selon sa confession, est enterré au nouveau cimetiere juif a proximité d'Olšany, tandis qu'a Slavín repose le sculpteur Bohumil Kafka.

     Si vous avez la possibilité de faire un séjour plus long en République tcheque et a Prague, vous pouvez visiter également le cimetiere d'Olšany et le Nouveau cimetiere juif qui se trouvent entre les arrets du métro A - Flora et Želivského.