KOLEKTIVNÍ
ČLENOVÉ SVATOBORU
Gymnasium Františka Palackého
První víceleté státní gymnasium v
České republice po listopadu 1989 bylo otevřeno v Neratovicích. Nový školní ústav
se hned přihlásil k Františku Palackému a jeho jméno mu bylo propůjčeno. K této
volbě přispěla skutečnost, že Neratovice, přesněji jejich dnešní součást
Lobkovice měly to štěstí, že tady tento výjimečný člověk žil - zde sepsal
větší část svých Dějin národu českého v Čechách a v Moravě - a že zde je
dokonce pohřben. Podle slov své první (podnes) ředitelky Mgr. Ladislavy Novotné
gymnasium se k němu přihlásilo ve všech rovinách: ne že by jenom pečovalo o jeho
hrobku, ale zejména k jeho myšlenkám, které daleko přesáhly jeho dobu a jehož
etické zásady by měly být rozvíjeny především v dnešní době. Pěstování
vztahu k národu, k místu, k rodině - to jsou cíle, které se pedagogický sbor snaží
prosadit i do programu této školy.
Gymnasium Františka Palackého je prvním z
kolektivních členů Svatoboru, a to již od roku 1991. Styčným bodem navázání této
spolupráce byla všeobecně úcta k osobnosti Palackého, jmenovitě pak to, že byl
inspirátorem, zakladatelem a až do svého skonu roku 1876 prvním starostou Svatoboru. -
Kromě jiných kontaktů se členové Svatoboru každoročně setkávají s pedagogy a
žáky GFP v poslední květnovou neděli (nejbližší výročnímu dnu úmrtí
Palackého, 26. 5.) u jeho hrobu, kde se toho dne scházejí i příslušníci rodu
Palackých a Fr. Lad. Riegra, jenž byl zetěm Fr. Palackého. Setkání na lobkovickém
hřbitůvku začíná vždy v 9 hodin.
Pedagogové chápou své poslání tak, že
pro výuku není vždycky nejdůležitější, aby naučili děti spoustě vědomostí,
které prohlubují a procvičují - to je samozřejmostí každého vyučovacího
předmětu; ale co je důležité, to je atmosféra školy, protože kultivovat mladého
člověka, to by mělo být cílem každé všeobecně vzdělávací školy. Gymnasium Fr.
Palackého se o to snaží nejen ve vyučování, ve škole, ale také v mimoškolních
činnostech sportovních, kulturních a společenských a v odborných seminářích.
Vyloženě studentskou záležitostí je příprava a program studentských majales
(konají se v další části poslední květnové neděle, o níž byla již zmínka);
škola má také kapely, pěvecký sbor - všechno to vytváří prostředí, v němž by
dítě rádo chodilo do školy, a ze školy si odneslo nejen vědomosti, ale i to, co
dělá člověka kultivovaným tvorem. Již v počátcích existence tohoto učiliště
vznikl též Klub přátel gymnasia, jehož členy se mohli stát nejen rodiče, ale i
každý, kdo se chtěl s gymnáziem přátelsky stýkat a pomáhat mu v jeho potřebách.
Velmi podstatnou složkou je výuka cizích
jazyků, která se neuzavírá do stěn školy. Byly navázány kontakty se zahraničníni
školami, z nichž vyplynula pravidelná výměna s německým gymnasiem v Bavorsku, s
holandským gymnasiem v Bolswardu a pravidelné stáže v anglickém soukromém gymnáziu
ve Fulneku, což je osada v Anglii, založená kdysi dávno Moravskými bratry, kteří
emigrovali spolu s Komenským, a jež se k této tradici stále hlásí. Řada
neratovických studentů si odtud přinesla certifikáty nejenom z angličtiny, ale i z
matematiky a fyziky.
Kontaktní adresa:
Gymnasium Františka Palackého (Mgr. Aleš Jinoch, ředitel),
Masarykova 450, 277 11 Neratovice; tel. 3150684 234, fax 315 685 373;
E-mail: info@gfp.cz http://www.gfp.cz
____________________________________________________________________
Společnost Jakuba Jana Ryby
Památka Jakuba Jana Ryby, jenž prožil v
Rožmitále pod Třemšínem jako učitel, vychovatel mládeže a neobyčejně plodný
hudební skladatel 27 let svého pohnutého života, byla zde vždy velmi živá. Vždyť
většina jeho skladeb včetně později tak proslavené České mše vánoční z roku
1796 vznikla právě zde. Proto snaha pečovat o jeho památku a hudební odkaz vyústila
již před 1. světovou válkou do založení spolku s Rybovým jménem, avšak po válce
již k obnovení činnosti nedošlo.
Myšlenka však nezanikla, takže po uvolnění spolkového života koncem roku 1989 se
znovu projevila snaha sdružit vhodným způsobem Rybovy ctitele nejen odtud, ale v celé
vlasti. Návrh několika rožmitálských nadšenců vedl k založení Společnosti Jakuba
Jana Ryby na valné hromadě 27. října 1990. To již, po předcházejících
oznámeních v tisku, začaly docházet první přihlášky nejen z Rožmitálu a okolí,
jako z Rybova rodiště Přeštic, ale i z Prahy a z různých koutů Čech a Moravy.
Prvním předsedou byl Jindřich Hásek z rožmitálského Kulturního střediska, jejž
vystřídal od r. 1994 ředitel zdejší hudební školy Hubert Hoyer. Tajemníkem byl od
počátku (dosud) ing. Ivan Hoyer, jenž působil v Brdském památníku a je pilným
badatelem o životě a díle J. J. Ryby. Z jeho práce a práce dalších, jejíž byl
iniciátorem, vydala SJJR řadu publikací, obsahujících známá, méně známá i nově
objevená fakta o Rybově životě a díle. Od počátku spolupracovala SJJR s předními
znalci Rybova hudebního díla dr. Berkovcem a dr. Spěváčkem. Společnost také
zahájila vydávání svého Bulletinu, který každoročně přináší nejen zprávy o
činnosti SJJR, ale i odborné statě o nových objevech jak muzikologických, tak
rodopisných.
Svatobor, jmenovitě jeho tehdejší
předseda ing. František Petroušek, navázal spolupráci se Společností J. J. Ryby,
když jí poskytl pomoc k uskutečnění návrhu Rožmitálských, přenést z pražských
Olšan na hřbitov ve Starém Rožmitále, kde je hrob J. J. Ryby, náhrobek jeho syna
Josefa Arnošta Ryby, význačného profesora očního lékařství a děkana lékařské
fakulty. Stalo se tak v r. 1993. Živou spolupráci udržoval po úmrtí F. Petrouška
jeho nástupce dr. Miloslav Malý, jemuž - jako muzikologovi a emeritnímu řediteli
Muzea české hudby - bylo Rybovo hudební dílo zvlášť blízké.
Na hřbitově ve Starém Rožmitále jsou
tedy nyní památníky dvou osobností, za života vzájemně spřízněných nejen rodem,
ale i opravdovou láskou a úctou, jak o tom svědčí i jejich korespondence - syna a
otce, jemuž bylo zprvu odpíráno, jen pro dobrovolnou cestu, kterou odešel ze života,
spočinutí v půdě zvané posvěcená.
Svatobor a Společnost J. J. Ryby se nadále vzájemně informují o své činnosti,
setkání se uskutečnila i při návštěvě Brdského památníku v Rožmitále a
kostela Povýšení sv. Kříže ve Starém Rožmitále, na jehož původních varhanách,
pamětnících hry J. J. Ryby, se každoročně předvádí Česká mše vánoční za
vedení Huberta Hoyera.
Kontaktní adresa:
Mgr. Ivana Hoyerová, předsedkyně, Náměstí 23, 262 42 Rožmirál pod Třemšínem.
__________________________________________________________________________
Společnost Aloise Jiráska
Historie Společnosti Aloise Jiráska sahá
do roku, kdy Mistr zemřel. Ustavila se 11. listopadu 1930. Jejím prvním předsedou byl
univ. prof. dr. Josef Zubatý, předseda Akademie věd, ve výboru byli např. pražský
primátor Josef Rotnágl, Leopolda Dostalová, prof. Miloslav Hýsek, Jiráskův syn JUDr.
Jaromír Jirásek a zeť dr. Hanuš Jelínek, básník a režisér Jaroslav Kvapil,
spisovatel Rudolf Medek, univ. profesoři Zdeněk Nejedlý a Albert Pražák a další.
Společnost si dala za úkol soustředit všechnu péči o Jiráskovo dílo, osobnost i
jeho památku.
V r. 1932 bylo ustaveno zvláštní kuratorium, jež pečovalo o uchování Jiráskova
bytu v domě, kde žil a zemřel. Společnost se také zasloužila o zasazení pamětní
desky na něm a o pojmenování nového mostu v jeho blízkosti Jiráskovým jménem.
Období 40. let znamenalo i pro Společnost A. Jiráska ochromení činnosti, avšak hned
v r. 1945 nový výbor v čele s prof. Albertem Pražákem sledoval plnění tří
hlavních úkolů: zřízení stálého muzea, postavení pomníku A. Jiráska a nové
úplné vydání jeho spisů. Společnost A. Jiráska získala nakladatelství Šolc a
Šimáček a vydala postupně Jiráskova díla ilustrovaná Mik. Alšem, Ad. Kašparem,
Vlast. Radou aj. V jubilejním roce 1950 byl vydán velký ilustrovaný památník, dvě
literární monografie a vědecký literárně historický sborník.
Všechny úkoly, které si Společnost předsevzala, byly splněny: Muzeum Aloise Jiráska
bylo zřízeno za velké podpory ministerstva školství a kultury v letohrádku Hvězda
(v 60. letech rozšířené na Muzeum A. Jiráska a Mikoláše Alše), postaven byl
krásný bronzový pomník od Karla Pokorného na Jiráskově náměstí a došlo k
úplnému vydání Jiráskových spisů. Po splnění těchto úkolů se Společnost
Aloise Jiráska v roce 1960 dobrovolně rozešla a předala své jmění Národnímu muzeu
v Praze.
V r. 1981 několik nadšenců obnovilo
Společnost A. Jiráska, která byla zakrátko přeměněna na Kruh přátel díla A.
Jiráska, organizačně přičleněný k muzeu ve Hvězdě. Tento spolek existoval až do
zrušení Muzea A. Jiráska a M. Alše v r. 1992. Jeho dosavadní výbor založil opět
Společnost Aloise Jiráska. Její činnost vychází ze skutečnosti, že literární
dílo Jiráskovo je svou látkou a svými estetickými hodnotami trvale cenné pro
šíření znalosti našich národních dějin i literární historie a tím přispívá k
rozvíjení národní hrdosti a podpoře historického optimismu, jež jsou předpokladem
výchovy mládeže i dospělých k vyšší národní i společenské kulturnosti.
Svatobor a Společnost Aloise Jiráska
spojilo r. 1994 vzájemné kolektivní členství, zejména z iniciativy tehdejšího
předsedy, nyní čestného předsedy Společnosti A. Jiráska, ing. Vlastimila Lebra,
který byl jedním z prvních členů obnoveného Svatoboru po roce 1990. Oba spolky
spojuje nejen týž cíl, byť naplňovaný různými formami, tj. úsilí o udržování
a rozvíjení historické paměti u naší veřejnosti, ale jmenovitě i úcta k osobnosti
samého Aloise Jiráska, který byl po mnoho let členem Svatoboru, posléze jeho
ředitelstva a po několik let i jeho starostou (předsedou).
Společnost Aloise Jiráska pořádá
přednášky, velmi často čerpající z archivního bohatství Památníku národního
písemnictví a pořádá vycházky a výlety, zpravidla na místa spjatá buď se
životem Mistrovým, nebo s dějištěm jeho knih. Pečuje o to, aby bylo Jiráskovo dílo
soustavně studováno, ba nově i hájeno před znevažováním různými
nedovzdělanými, ale o to hlasitějšími konjunkturalisty.
Kontaktní adresa:
Doc. PhDr. Miloš Zelenka, DrSc., předseda, Plzeňská 129, 150 00 Praha 5, tel. 257 212 533.
____________________________________________________________________
Společnost Františka Bílka
Přípravný výbor Společnosti Františka
Bílka se poprvé sešel v lednu 1990 a úředně byla Společnost zaregistrována 7.
března 1991. Za svůj program přijala především přispívat k seznamování
veřejnosti u nás i v zahraničí s Bílkovou tvorbou a jejím duchovním odkazem. K
tomuto cíli pořádat výstavy, přednášky, zájezdy za Bílkovým dílem a napomáhat
různými kulturními akcemi odbornému studiu umělcova života a díla, to vše ve
spolupráci s Národní galerií, Galerií hlavního města Prahy a dalšími kulturními
institucemi.
První kulturní akcí, na níž se podílel ještě přípravný výbor, byl večer
"František Bílek a jeho svět", pořádaný 30. května 1990 Lyrou Pragensis v
Divadle hudby. Druhý bílkovský večer byl uspořádán opět ve spolupráci s Lyrou
Pragensis v Lobkovickém paláci na téma "Stavba budoucího chrámu v nás"
(podle názvu jedné Bílkovy práce), a to u příležitosti 20. výročí úmrtí dcery
Františka Bílka, paní Berty Mildové-Bílkové. Oba večery byly téhož roku na podzim
ještě reprizovány. Předním iniciátorem vzniku Společnosti Františka Bílka byl
Přibyslav Šimice, který dodnes stojí v čele Společnosti. Motivaci pro své úsilí
čerpal z osobního poznání potomků Františka Bílka, zejména z přátelství s paní
Bertou Mildovou.
Jako první samostatnou akci uspořádala Společnost v prosinci 1991 zájezd do Chýnova
u Tábora u příležitosti 50. výročí Bílkova úmrtí. V Chýnově, kde Mistr dlouho
žil a pracoval v domě, jejž sám vytvořil podle svých představ, se konala
vzpomínková slavnost, jíž se účastnila i Společnost Otakara Březiny z Jaroměřic
nad Rokytnou. (Jak známo, byli Frant. Bílek a O. Březina, dlouholetí věrní
přátelé.) Tento zájezd, při němž byl navštíven i Bílkův pomník Jana Husa v
Táboře, byl prvním z řady dalších zájezdů v příštích letech, při nichž byly
shlédnuty Bílkovy práce v Kolíně, Voticích, Klokotech u Tábora, Českých
Budějovicích, Pelhřimově, Jaroměřicích, na Křemešníku atd. Jsou to sochy Jana
Husa, Chelčického, Žižky, pamětní desky, náhrobky, oltáře modliteben církve
československé husitské a další plastiky. Také na pražských vycházkách bylo
mnoho příležitostí seznámit se s Bílkovým dílem, počínaje jeho domem-ateliérem
na Hradčanech, dřevěným Krucifixem ve Svatovítském chrámu, přes inventář
modliteben po náhrobní pomníky na Vyšehradě a zejména na Olšanech.
Společnost Františka Bílka se stala
kolektivním členem Svatoboru podobnou cestou jako Společnost Aloise Jiráska - k tomuto
kroku přispěla osobní iniciativa několika členů Bílkovy společnosti, kteří byli
už předtím členy Svatoboru a došli k přesvědčení o užitečnosti spojení sil
obou spolků, sledujících týž cíl - udržování památky kulturních velikánů
české minulosti. Ze strany Svatoboru posilovalo jeho zájem i to, že František Bílek
byl osobně spřátelen s mnoha literáty 19. a počátku 20. století, jimž Svatobor
vždy věnoval zvláštní pozornost, zvláště s Juliem Zeyerem, jenž byl jako první
pochován do Slavína - národní hrobky v péči Svatoboru.
Společnost Františka Bílka pořádá či
spolupořádá i odborné konference, tematické večery k literárním pracím Františka
Bílka, neopomíjí výstavy jemu věnované a příležitosti k publicistickým
příspěvkům na bílkovská témata. Např. členky Společnosti dr. Mrázová a dr.
Pavlíková přednášely o Bílkovi i v České besedě vídeňských Čechů, členka
dr. Eva Buchmannová získala svojí disertační prací o Františku Bílkovi další
doktorát na univerzitě v Salcburku. Společnost Františka Bílka také vydává
dvakrát v roce svůj časopis Zprávy, věnovaný mnohdy objevným zajímavostem o
životě a díle muže, jehož jméno nese.
Kontaktní adresy:
Aleš Nevečeřal, předseda, Přemyslovská 23, 130 00 Praha 3, tel. 222 713 150.
__________________________________________________________________________
Pěvecký sbor SVATOBOR
Pěvecký sbor SVATOBOR vznikl roku 1860 v
Sušici, nad níž se tyčí vrch tohoto libozvučného, starobylostí dýchajícího
jména. To je zcela samozřejmý důvod, proč si soubor dal tento symbolický název.
Sušický pěvecký sbor trvá déle než
spolek ku podpoře literátů, jejž založil František Palacký s dalšími vlastenci
roku 1862. Ten ve svém ohlášení úřadům nijak nevysvětluje, proč pro zakládaný
spolek vybral právě jméno "Svatobor"; nebylo totiž jiných, těsnějších
vazeb zakladatelských osobností k tomuto místu, a byla to nejspíš tato vlastnost -
starobylost a libozvučnost, která vedla k této volbě. Z názorů a myšlenek Fr.
Palackého lze vydedukovat dva možné motivy: Jednak ten název, tenkrát jako dnes,
silně citově působí: pojí se k němu jakási odezva bájných svatých hájů, v
nichž byla uctívána památka předků a jež byly místem rozjímání o věcech
spojujících předešlé generace se současníky a jsou pobídkou k pokračování v
jejich odkazu - tak, jak se to ozývá i v heslu Svatoboru "Pomáhej, osvěcuj,
pamatuj!" Dalším motivem nepochybně mohlo být, že vrch Svatobor vévodí
krajině, v níž od věků nebyla přemožena česká mluva, přestože se stále víc
přibližoval příliv osadníků hovořících německým jazykem, kteří se usazovali v
Českém království na této straně šumavských hvozdů a představuje tak jistý
symbol náležitosti k češství.
Sušický pěvecký sbor tedy před nedávnem
oslavil již 140 let svého trvání, v nichž přenáší z generace na generaci tradice
sborového zpěvu. V současnosti má okolo čtyř desítek zpěváků, žen a mužů a
jeho sbormistrem je již od roku 1976 Josef Baierl, působící na sušické Základní
umělecké škole Františka Stupky. Nynější repertoár tvoří lidové písně
evropských národů, skladby starých mistrů i současných autorů.
Svatobor není pouhým regionálním souborem. Pro své umělecké kvality je též zván
do mnoha zemí a vystupuje i na různých mezinárodních soutěžích ve sborovém
zpěvu, z nichž si již odnesl řadu i předních ocenění. Tak tomu bylo například v
roce 1995, kdy se splnilo oboustranné odhodlání poznat se blíž - Svatobor se
Svatoborem - a otevřít si tak cestu k něčemu společnému pěknému v budoucnosti.
Sušický Svatobor se tehdy zúčastnil 9. pražských dnů sborového zpěvu za účasti
souborů z Čech, Moravy, Slezska, Slovenska, Francie, Itálie, Rakouska, Belgie,
Švýcarska, Litvy a Německa. Mezinárodní porotou byl tehdy Svatobor zařazen do
stříbrného pásma, tedy mezi soubory na pomyslném druhém místě. Příkladem z
poslední doby je loňské (r. 2000) pozvání do Walesu, kde Svatobor secvičil v
originále, tedy v němčině, Haydnovo oratorium "Stvoření" společně se
sborem Peter Singers z Bridgendu. Byl to jeden ze čtyř zahraničních koncertů, kromě
24 vystoupení ve vlasti, zakončených tradičními Vánočními koncerty.
Zvláště cenné na činnosti sušického Svatoboru je, že zůstává amatérským
souborem. Jeho sbormistr to kdysi vyjádřil slovy: "Jak je to pěkné, být mezi
lidmi, kteří si rádi zazpívají - právě pro radost, a ne pro peníze!" Což
platí i o jiných kulturních činnostech, dodejme.
Kontaktní adresa:
Ivan Čámský (ředitel souboru), Jana Palacha 648, 342 01 Sušice II;
E-mail: ivan.camsky@worldonline.cz.
____________________________________________________________________
Česká společnost rukopisná
Česká společnost rukopisná byla založena
(jako Československá) roku 1932 jako odezva na vystupování obhájců pravosti
Rukopisů, jejichž čelným představitelem byl dvojnásobný rektor Univerzity Karlovy,
vědec a filozof František Mareš. Činnost společnosti byla zastavena Němci za okupace
a pak v 50. letech zcela zrušena. Česká společnost rukopisná obnovila činnost na
ustavující valné hromadě 21. března 1993. Považuje za své poslání vědecké
bádání a popularizaci poznatků o staročeských rukopisech, především ale snahu o
řešení sporných otázek kolem Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského a
památek s nimi spojených.
Jestliže některé spory o původu RKZ přetrvávají a jsou argumentovány, není
možné nařídit o nich mlčení. Zdá se, že těžiště se přesunulo k otázce, zda
byl Václav Hanka t v ů r c e m padělaných památek, jak se o něm po století
výzkumů ustálilo obecné tvrzení. Po hmotném průzkumu Rukopisů, který provedl
naposledy na přelomu 60. a 70. let 20. stol. Kriminalistický ústav, je nepochybné, že
jde o palimpsest - nový rukopis po odstranění (vyškrábání) původního textu; v
případě RK jím byly žalmy, napsané ve 13. století. Některé technické vlastnosti
nově napsaného textu (tj. RKZ) však nevylučují, že ten byl na místě odstraněného
textu napsán mnohem dřív než až počátkem 19. století (za Hanky), a to již kolem
roku 1500. (Hypotézu o tom, od prof. Z. F. Daneše, najdeme ve Sborníku Národního
muzea XXXVII, s nímž je možno seznámit se např. ve studovně Knihovny Národního
muzea.)
Účelem této informační stati není pouštět se dál, byť jen o krůček, v popisu
současných argumentů a protiargumentů. To má ve své náplni právě Česká
společnost rukopisná, která se zabývá přednáškami a vyznačuje se i obsáhlou
publikační činností. Kromě monotematických titulů už také vyšly 4 svazky
Almanachu rukopisné obrany a vícero kratších studií k tématům, jimž se Společnost
věnuje. Vydává je nakladatelství NEKLAN, Praha 5, Plzeňská 121. Společnost má od
r. 1995 i vlastní občasník Zprávy České společnosti rukopisné.
Svatobor a Českou společnost rukopisnou
sblížila osobnost Václava Hanky, jemuž jako prvnímu Svatobor zřídil pomník na
Vyšehradském hřbitově.
Spojování V. Hanky s historií objevení RKZ mnohdy zastiňuje ostatní jeho zásluhy
jako literárního historika, překladatele ze srbštiny, polštiny a ruštiny, editora
staré české literatury (např. jeho vydáním Dcerky se poprvé v nové době vrátilo
do české literatury dílo Husovo). Byl to také on, kdo navrhl a prosadil tzv.
analogickou reformu českého pravopisu na základě gramatiky Jos. Dobrovského, která v
podstatě platí dodnes a byla po jeho vzoru zavedena také např. v lužickosrbském
pravopise.
Každý, kdo se hlouběji zajímá o RKZ,
dobře ví, jak rozsáhlá literatura o nich existuje; nezvolí-li jinou cestu, může tak
učinit právě prostřednictvím České společnosti rukopisné. Kdo má zájem, může
se spojit přímo s Českou společností rukopisnou na adrese: Jugoslávských
partyzánů 21, 160 00 Praha 6, nebo může navštívit její stránky na internetu:
http://kix.fsv.cvut.cz/rkz. Tam je možno nalézt základní informace o Rukopisech,
jejich fotografie a texty, informace o České společnosti rukopisné, její stanovy a
program, průvodce historií rukopisného sporu (s přehledem, kdo je kdo v této oblasti
- více než 500 jmen osob, obhájců i odpůrců pravosti RKZ, i osob neutrálních v
tomto sporu). Velmi rozsáhlá kniha Dr. J. Enderse Rukopis Zelenohorský a
Královédvorský, vznik, styl a básnická hodnota staročeské orální poezie je
vystavena v hypertextovém tvaru.
Kontaktní adresa:
Karel Nesměrák, předseda;
operativní kontakt: Ing. Jaroslav Gagan, knihovník, gagan@fsv.cvut.cz tel. 224 354 536
____________________________________________________________________